Se zájmem jsem si přečetl článek Václava Včelici (Neberte nám naši dobu, Právo 15. 10.), který je polemikou s názory Václava Bělohradského. Včelica bagatelizuje zcela zjevný fakt, že u množství informací, kterých se nám denně dostává, prostě nejsme schopni posoudit nejen jejich kvalitu, vzájemné souvislosti, ale především jejich hodnověrnost nebo prostou pravdivost.
Ale to není tak podstatné. Mnohem podstatnější je zjevná skutečnost, že Včelica si podle mého názoru neuvědomuje jednu zásadní věc: není ani tak důležitý ten rozsah informací, ale to, jak s těmito informace naložíte. Je to zcela jasně patrné tehdy, když píše: „Například bychom měli mít přístup k informacím o skutečném stavu hlavy státu, který je velitelem naší armády, aby nedošlo k ohrožení samotného státu pouze z důvodů toho, že prezident není schopen zastávat svůj úřad.“
I kdybychom takové informace měli, autorovi zcela uniká skutečnost, že by nám zcela reálně nebyly k ničemu. Co bychom si s nimi počali? Neboť kdo je schopen, oprávněn, zmocněn atd. posoudit, zda ta či ona informace činí prezidenta neschopného zastávat svůj úřad nebo zda již dochází k ohrožení samotného státu? Každý, kdo si informaci přečte? A pokud ano, k čemu je a jaký má význam takový úsudek? Podobně je to s informacemi o soudcích: v jakém vztahu by podrobné informace o osobě soudce byly k vynesenému pravomocnému rozsudku?
Rovnost v přístupu k informacím, po které Včelica volá, může být oprávněným požadavkem, neboť jak autor píše: „Bažení po informacích není nové náboženství, jak to vnímá Bělohradský, ale pouhá lidská přirozenost.“ Tomu se v obecné řeči říká „zvědavost“. Nic proti ní, ale ke kvalitě a předvídatelnému chování státu sama o sobě nepovede.
Právo, 17.10.2019
Převzato z blogu autora s jeho souhlasem
Autor je zástupce ombudsmanky