Legendární brněnské divadlo Husa na provázku se kdysi muselo přejmenovat na Divadlo na provázku, protože nějakému sluhovi komunistického režimu přišel tento název nebezpečný – mohl se přece snadno stát zdrojem nežádoucího protistátního humoru. Šéf toho režimu se totiž jmenoval Husák.

Divadelníci se tomu zasmáli a tehdejšímu režimu vyhověli, aby mohli dělat svoji práci a hrát divadlo. A když se režim změnil, změnili svůj název, takže dnes se zase jmenují jako kdysi a na repertoáru mají to, co se jim líbí.

Podobný postmoderní nadhled byl v 15. století pochopitelně nepředstavitelný. Jan Hus to viděl černobíle: buď já, nebo oni. Buď prohnilý církevní establishment přizná svoji prohnilost, nebo to nepřizná a já pocítím jeho tvrdou ruku a klidně mohu skončit na hranici. Nikoli na hranici s Rakouskem jako exulant, ale na hořící hranici. Nic mezi tím.

Teologické spory se dějí po celém západním světě dnes a denně. Po celá staletí. V době po Husovi se změnilo pouze to, že pokud se dvě strany nedomluví, mají na výběr z široké palety možností, které Hus neměl. Iniciovat převolení šéfů církve demokratickým procesem, vzdát se členství v jedné církvi a přestoupit do jiné nebo založit nové církevní společenství, v pořadí asi tak tisícíčtyřstépadesátéšesté. Nebo z církve vystoupit a do žádné jiné nevstupovat.

To všechno je možné a žádný koncil vám nebude dělat potíže. Tedy pokud se náhodou nejmenujete Róbert Bezák, nejste arcibiskup, nechodíte v džínách a nežijete na Slovensku.

Žijeme prostě v době náboženské svobody a žádná církev, kromě té, která nechce nebo nepotřebuje, aby ji lidé brali vážně, se neprohlašuje za tu pravou a posvátnou.

Nevím, co by tomu řekl Hus. Možná nic. Jeho zásluhy a zejména jeho charakter ale neradno zlehčovat, i přesto, nebo snad právě proto, že žijeme v době plné relativismu. Nikoli nutně relativismu mravního, ale prostě fyzikálního a náboženského. Husa bychom měli respektovat už proto, že lidí ochotných hledat pravdu a bránit ji nemáme nazbyt.

Z oslav šestistého výročí upálení Mistra Jana mám velmi rozpačitý pocit. Myslím, že mnoho příslušníků dnešního náboženského establishmentu, které by Mistr Jan pravděpodobně odsoudil k doživotnímu nepodání ruky, ho ve svých projevech vodilo jak na provázku. Ale tak už to chodí. Skuteční proroci se kamenují, křižují a upalují, zatímco náboženským funkcionářům líbáme ruku.