O časech prezidentování Václava Havla se vedou nepěkné řeči. Že to byly časy plné zločinnosti, bezpráví, vražd a krve. Dokonce se o tom točí i seriály. Takový odsudek vůči Havlovi ale není spravedlivý.
Ano, je sice pravdou, že v tolik propíraných devadesátých letech jsme měli čtyři premiéry (Pithart, Klaus, Tošovský, Zeman), šest ministrů vnitra (Sokol, Ruml, Vodička, Svoboda, Grulich, Gross) a čtyři policejní prezidenty (Vyleta, Novotný, Tomášek, Kolář), zatímco prezidenta republiky po celou dobu jen jednoho jediného. Celá devadesátá léta tak jsou zastřešena jen Havlovým jménem, zatímco u ostatních činitelů je odpovědnost rozložena.
Je také pravdou, že v devadesátých letech oproti předchozí dekádě zločinnost podstatně vzrostla, a to zejména ohledně nejzávažnějších trestných činů, včetně vražd. Na druhou stranu ale platí, že nejnižší zločinnost lze zaznamenat v nejkontrolovanějších společnostech, v diktaturách, v kasárnách či ve vězení.
Zato devadesátá léta přinesla ohromný prostor pro svobodu člověka, zcela neporovnatelný s érou socialismu – a asi i s érou dnešní. A také platí, že když obrátíte lahev s rybniční vodou dnem vzhůru, zvíří se kal a chvíli trvá, než se usadí. Také naše společnost se v letech po pádu totalitního režimu ocitla dnem vzhůru, i když asi přesnější by bylo říci, že tím dnem vzhůru byla do té doby, zatímco v devadesátých letech byla navrácena do polohy normální. Efekt s kalem je ale stejný.
Je trochu pokrytecké vzývat památku na Václava Havla a současně hanobit jeho dobu. Proto by éra Václava Havla neměla být tak zjednodušeně vykládána jako doba dramatického a brutálního násilí. To si náš první polistopadový prezident nezaslouží.
Převzato z blogu autora