Proč se tak málo lidí hlásí k oběma osobnostem

Je-li deset let po smrti Václava Havla něco kolem něj stále živé, je-li tu téma schopné vybudit lidi k tomu, aby se navzájem pohádali, je to havlovsko-klausovská barikáda. Je to jen souboj symbolů, neboť jeden protagonista už argumentovat nemůže. Ale je mediálně vděčný.

Člověku, jenž zažil pád komunismu už jako dospělý, ta barikáda vrtá hlavou. Proč tak málo známých osobností uznává význam Havla i Klause pro transformaci? Proč tolik z nich tleská Havlovi, ale při jménu Klaus si odplivne? Či tleská Klausovi, ale odplivne si při jménu Havel? Na tyto otázky nejsou jasné odpovědi, ale každý o nich může uvažovat sám.

Václav Klaus má stále potřebu Havla odmítat. Před týdnem v LN již opakovaně napsal, že komunismus neporazili disidenti ani studenti, ale zhroutil se vlastní ekonomickou slabostí a nekonkurenceschopností. Na tom tvrzení je dost pravdy a nikdo rozumný nepopírá, že komunismus by padl i bez Havla a jedné studentské demonstrace. Ale stejně by bylo zajímavé vidět, jak by Klaus reagoval třeba na argument, že Pražské povstání v květnu 1945 bylo bagatelní. Že na porážce Německa nic nezměnilo. I na tomto tvrzení je dost pravdy. Proto si připomínejme, že disidenti a studenti sice komunismus neporazili, ale dali té porážce zdejší autentickou tvář, na kterou můžeme být hrdí (podobně jako na povstalce z května 1945).

Umanutí fanoušci Václava Havla (někdo by řekl militantní strážci jeho neposkvrněného odkazu) zase proklínají Klause coby zločince, zloděje, škůdce, ba téměř fašistu. Cožpak si nejsou schopni přiznat komplementární (navzájem se doplňující) vztah těch dvou mužů? Nevnímají Klausovu racionalitu, s níž se pustil do transformace či jednání o klidném rozpadu Československa? Nikdo neříká, že Havel a Klaus byli stejní a mají být oslavováni bok po boku. Ale občas se zamyslet nad jejich komplementárními rolemi v 90. letech, nad tím, že tehdejší názorové spory k něčemu vedly, to snad není zrada ani na Havlovi, ani na Klausovi.

LN, 18.12.2021