Klement Gottwald se jednou vypravil do Zlína, aby tam dělníkům pověděl něco o vykořisťování člověka člověkem. Chtěl k nim promluvit přímo na závodě, ale žádný vrátný ho do fabriky nepustil. Marně jim mával poslaneckou legitimací před nosem. Počkal tedy u brány. Když skončila směna, vyhrnuli se dělníci ven a Gottwald začal hovořit. Nikdo ho však neposlouchal, všichni někam pospíchali.

Když konečně zmlkl, oslovil ho starší muž:

„Pane, co to tady povídáte? My se máme docela dobře, nic nám nechybí. A bydlení máme taky slušné.“

Gottwald tomu moc nevěřil, a proto ho ten člověk vzal k sobě. Domek byl pěkný a praktický, v kuchyni plno jídla, žádný umolousaný brloh jako leckde jinde. Gottwald se zklamaně zvedal ze židle, když tu někdo zaklepal na dveře. Do bytu vešla Baťova sociální pracovnice a řekla:

„Dobrý den. Přišla jsem se podívat, jak si tu žijete. No - docela v pořádku. Ale co ty záclony? Neměly by se vyprat? A květiny nejsou zalité. Tak takhle by to nešlo.“

Gottwald už otvíral pusu, aby drzé babě řekl něco hezky po dělnicku, ale jeho hostitel ho zarazil a naznačil mu, že by už měl jít. Šel tedy. Rychle opustil i město a teprve v Olomouci si dal pořádný oběd. Předchozí zážitky se mu honily hlavou:

To je hrůza, co se tam děje! Hlad nemají a v odrbaných hadrech taky nechodí, ale ta nesvoboda!! A jak se s těmi lidmi manipuluje! A nikdo proti tomu ani nepípne, jsou jako stádo ovcí. S tímhletím městem už nechci mít nikdy nic společného.