Každý člověk se za určitých okolností může stát dlužníkem. Ale jen za některé z nich jejich soukromé dluhy platí stát. Zejména tehdy, kdy jim exekutoři zabavují výdělek či dů­chod v takovém rozsahu, že by se z nich bez dávek ve hmotné nouzi a příspěvku na bydlení stali bezdomovci. Stát tak na svůj úkor financuje přemrštěné výdělky exekutorů.

Současné znění Zákona o soudních exekutorech a exekuční činnosti umožňuje těmto podnikatelům „ohlodat“ dlužníka doslova až na kost. Vymáhané částky jsou totiž často mno­honásobkem původního dluhu a z běžného dlužníka, který by byl schopen svůj reálný dluh postupně splatit, se tak stává již téměř na doživotí nesvéprávným otrokem. Vlastně dle ak­tuální politické situace Řekem. Osobou, které se už nevyplatí se o něco snažit, na něčem smysluplném pracovat, protože ať bude dělat téměř cokoli, pokud právě nevyloupí banku, budou mu dluhy dále exponenciálně narůstat.

To je však jen jedna rovina problému. Ta druhá je skutečnost, že mnoha lidem v exekuci, zejména důchodcům, už zbývající částka nepostačuje ani na pokrytí těch nejzákladněj­ších životních potřeb. A tak v desetitisících případů nastupuje sociální síť státu, která lidem v reálné nouzi (způsobené vysokými exekučními srážkami) pomáhá sociálními dávkami udržet si střechu nad hlavou a sebe na živu.

Jde o to, zda by nebylo rozumné alespoň dlužníkům v důchodovém věku umožnit i na úkor soukromých věřitelů „samofinancování“ svého života alespoň na úrovni pouhého přežití a nepomáhat sociálními dávkami ze státního rozpočtu exekutorům vydělávat peníze.