Ať si stát vyjasní svůj vztah k přespání v přírodě

Některé vymoženosti působí samozřejmě, ač nejsou. Jejich hodnotu si uvědomíme, až když je ohrožena nebo třeba v cizině vidíme jinou praxi. Platí to o dobré pitné vodě, která u nás teče z kohoutku, či o poměrně husté a spolehlivé veřejné dopravě. A zejména to platí pro volný pobyt v přírodě. Je u nás tak samozřejmý, jak si myslíme?

Je dobře, že se toho ujala ombudsmanka Anna Šabatová. Prověří postup středočeské policie, jejíž drony „vyčenichaly“ dva trampy noclehující v CHKO Brdy. Táboření je tam zakázáno, tudíž se prý dopustili přestupku a hrozí jim pokuta. Ale bylo to táboření, když zákon ho nedefinuje a oni ani nerozdělali oheň? Tady nejde jen o puntičkářský výklad zákona, ale o směřování společnosti ve slalomu zákazů.

Pouhé přespání v přírodě se pokládá za samozřejmé a jeho omezování za buzeraci. Připomíná vyhlášku zemského prezidenta Kubáta z dubna 1931, jež mj. zakazovala „společné táboření osob různého pohlaví v přírodě“ (kromě rodin). Ta umožnila státní moci expandovat do soukromí – četníci kontrolovali soukromé stany, chaty či sruby a po načapaných dvojicích žádali oddací listy. Teď je fuk, zda dvojice má oddací list, partnerskou registraci či nic. Ale stát expanduje svou moc i na soukromé přespání v přírodě. „Kubátův zákon“ platil jen čtyři roky. Pak ho zrušil Nejvyšší správní soud na podnět právně erudovaného trampa. Doufejme, že ombudsmanka přispěje k tomu, že stát si vztah k pouhému přespání v přírodě vyjasní. Že policie bude krocena ve své hyperaktivitě. A že spisovatelé typu Rady a Žáka nebudou muset psát parodie ve stylu Dobrodružství šesti trampů jako před 88 lety.

LN, 17.9.2019