Nejsem zdaleka odborníkem na ekonomiku, avšak stále mi nejde do hlavy příběh, který se skutečně stal. Jeden z mých spolužáků ze základní školy krátce po závěrečných zkouškách emigroval. Jak to udělal, nikdo nevěděl, prý mu pomohli rodiče a další příbuzní. Měl totiž ve Vídni strýce, který tam byl úspěšným hoteliérem. A tak Mirek nastoupil k němu „do učení“. Od té doby jsme o něm neslyšeli.
Až v devadesátém roce přijel do svého rodného města, aby potěšil svoji hodně starou maminku. Provázela ho pověst vynikajícího a vyhledávaného kuchaře. Svým kuchařským uměním udivoval v posledních letech Itálii. Není tedy divu, že ho oslovil majitel velkého soukromého hotelu, jestli by pro něj nechtěl vařit. Mirek chtěl zůstat u maminky, sám rodinu neměl, avšak asi po roce navázal známost shodou okolností s ovdovělou spolužačkou, která byla mimo jiné mojí kamarádkou, takže jsem měl o Mirkovi informace z první ruky. A navíc jsme se občas sešli.
Mirek se netajil s tím, že má vysoký plat, byť nedosahoval výše jeho platu italského. Jednou se zmínil, že jako šéfkuchař bere asi čtyřicet tisíc, což v té době nebylo v privátním pohostinství nic mimořádného.
Jednou se Mirek a ona spolužačka rozhodli, že se vezmou. A že si postaví dům, v němž by mohla bydlet i Mirkova maminka. A tak Mirek zašel do banky zeptat se, jak by to bylo s hypotékou. A přinesl s sebou potvrzení z účtárny o jeho příjmech, v němž se ovšem moc nevyznal. A bance mu řekli, že jeho příjem je nedostatečný. Pochopitelně – Mirek bral sice čtyřicet tisíc, avšak účetně pouze deset tisíc. Zbytek mu šéf doplácel, podobně jako některým dalším zaměstnancům v hotovosti.
Bylo to takové rozčarování. Mirek přešel k jinému hoteliérovi, který mu platil dokonce padesát tisíc, avšak naprosto legálně. Předchozí majitel šetřil na daních a nepřiznával všechny tržby v jinak velice úspěšném hotelovém zařízení.
Nás, kteří jsme Mirka znali, to poněkud namíchlo. Jak může někdo takto „podnikat“ říkali jsme si. Ale sami jsme se s tím setkávali v menším rozsahu. Řemeslníci při stanovení ceny za jejich práci říkali obligátní – „chcete to s účtem nebo bez?“. Bez účtu levnější. Už jsme si na to tak zvykli, že nás to ani nerozčiluje. Taková je halt doba.
Patnáctého listopadu tohoto roku, jsem si na Neviditelném psu, v jenom zde publikovaných článků přečetl následující větu:
Přínosné jsou v programu nové vlády také trvalé zrušení EET, které zbytečně zatěžuje podnikatele a vůbec ekonomicky činorodé lidi….
Takže ten první Mirkův zaměstnavatel byl „ekonomicky činorodý?“ Tomu prosím nerozumím.