Co mne nikdy nepřestane překvapovat na sci-fi literatuře, je, jak během času může nabýt jiný smysl a společenský význam. Platí to zejména o klasických dílech dystopického žánru. Ve většině případů jde o příběhy odehrávající se ve smyšlené společnosti - často diktátorské, nespravedlivé a odpudivé -, v níž její příslušníci prožívají obludnou noční můru. Když dnes některá z těchto děl čteme znovu, nemůžeme se ubránit pocitu, že jsme ve zrychlujícím se skluzu do budoucnosti, kterou jejich autoři předvídali.

Podobně jako totalita v románu Geprge Orwella 1984 nám politická korektnost ukládá nový newspeak s cílem vymiškovat řeč tak, aby nebylo možné nazvat věci pravým jménem. Když zlo nelze pojmenovat, nelze proti němu bojovat. Naši vládcové nás špiclují na každém kroku. Velky bratr je ve srovnání s NASA pouhý břídil.

Podobně jako občané v Handmaid’s Tale (Příběhu služky) Margaret Atwoodové jsme soustavným vymýváním mozků vedeni k tomu, abychom znali své místo a povinnosti, pochopili, že nemáme žádná skutečná práva, přijali určený osud, nevzbouřil se a neutekli.

Podobně jako v Konci civilizace (Brave New World) Aldouxe Huxleyho spějeme do báječného nového světa, v němž národní a kulturní identita patří dávné minulosti. Nevzniká genetickou manipulací, jak předvídal Huxley, ale křížením zcela přirozenou cestou. Poddajní, snadno ovladatelní metisové se smíří se svojí podřadností a podrobí se vládnoucí elitě dobrovolně a bez odporu jako nižší kasty vyšším v Huxleyho románu.

Podobně jako v Ostrovu svatých Jeana Raspaile připlouvají k nám Středozemním mořem utečenci před bídou a hladem. Máme je uvítat, nebo zahnat zpět? Evropské národy jsou názorově rozpolcené na hlasitou menšinu a mlčící většinu. Když se političtí vůdcové konečně rozhodnou jednat, je pozdě - v Raspailově románu, který není čistou dystopií, ale spíše historií naší budoucnosti.

Co se v těchto příbězích odehrává, připadá dnes mnohem bližší naší skutečnosti nežli předtím. A my se nyní nacházíme před stále naléhavější a znepokojivější otázkou, jak zabránit tomu, aby se to skutečně stalo.

Jak Orwell varoval: „Jestliže chcete mít obraz své budoucnosti, představte si botu dupající věčně do lidské tváře.“