V televizních Událostech jsme zhlédli upoutávku či spíše reklamu na soukromý domov důchodců v Praze - Vysočanech. Na rozdíl od státních nebo městských zařízení je zatím obsazen jen z 50 procent. Jak jsme časem zjistili, měli jsme si o místo v zařízení pro dosloužilé občany zažádat zhruba v padesáti letech, abychom za 15-20 let přišli na řadu, neboť místa se získávají jen krásným českým výrazem odúmrtí.

Tento fakt jsme hrubě zanedbali, neboť v té době jsme byli plně vytíženi prací a péčí o dvě děti na vysoké škole přes nástrahy reálného socializmu. Po změně poměrů jsme zjistili, že se máme nejlépe za celý život, bylo nám dopřáno díky naší kvalifikaci pracovat i po sedmdesátce, má žena si k důchodu spořila šest let s jakýmsi státním příspěvkem.

Pracovali jsme celou dobu s průměrným výdělkem (jak jsem kdesi četl moudré sdělení: "kdo stále pracuje, nemá čas zbohatnout"), následkem je i průměrný důchod. Nicméně si nestěžujeme, držíme se zásady, že si pořizujeme jen to, na co máme, nepotřebujeme krotitele dluhů, nezatěžujeme své děti finančně.

Zatím jsme jakž takž soběstační, pokud žijeme ve dvou, nicméně už nás napadlo, co dělat v opačném případě. A tak jsme se se zájmem zadívali na moderátorku, jak nám kalkuluje měsíční výdaje:

"Klient platí 10 000 Kč, 7 000 rodina a 5 000 je buď státní, nebo magistrátský příspěvek, to už si přesně nepamatuji. Celkový náklad na jednoho seniora hrajícího v družné zábavě stolní deskové hry vychází na dvaadvacet tisíc korun.

Míst je zatím dost, představa, že by jeden z nás s průměrným důchodem zatěžoval měsíčně své pozůstalé nezanedbatelnou částkou, je nám nesnesitelná, takovéto zařízení není pro staré lidi, kteří neměli čas zbohatnout pro samou práci a péči o své děti.

Občas se nám zajídá neustálé zdůrazňování rostoucího počtu seniorů, kteří neumírají včas, aby stát neupadl do řecké pasti, zdá se mi, že v Holandsku a ve Švýcarsku to mají vyřešeno uspokojivě: možností asistované smrti na přání.