GLOSA: Díky spojencům
svatý Václav foto: Neviditelný pes
Vítězství nad nepřítelem! Jak málo si ho užíval tento národ v historii (posledních sta let). „Bývali Čechové junáci“, jenže bývali...
Národní hrdost si tak pohříchu užíváme jen ve spojení s vítězstvím zástupným - například našich sportovců. Ve skutečném boji jsme byli osvobozeni druhými, a s tímto osvobozením se spojuje jistá hořkost, když jedni naši osvoboditelé se dohodli s dalšími, že nás jim přenechají „ve vlivu“.
A tak se nedivím jásotu nad průjezdem našich spojenců, když opodál náš „spojenec“ někdejší ve strachu o svou bezpečnost ohrožuje bezpečnost svých i našich sousedů. Jako kdybychom přeci jen zvítězili tak trochu i my. Ale nad kým vlastně?
Mnozí komentující mají plná ústa „poražených kremrolí“. Přeji jim tu sladkou dobrotu. Jen žádnou takovou libůstku vychutnávat nechci.
Nevidím totiž mezi námi nepřítele. Nepřítel je ten, který svými skutky ohrožuje moji svobodu, zdraví a život. Ne ten, který zpochybňuje můj pohled na svět. Nepřítel spíše než diskutér na internetu (či vystrkovač holé zadnice někde na veřejnosti) je ten, kdo bez jediného slova plánuje masakr nebo pod rouškou zástupných problémů začne omezovat svobodu slova (ať moji, nebo mého oponenta, jenž vyjádří obdiv ke státnické zralosti Putina). Ale i tento nepřítel je můj bližní. Jen se namísto rozumu nechá vést svým strachem, svou nedůvěrou v druhé lidi, které chce buďto ochránit před nebezpečným názorem či jim chce naopak zabránit, aby svými argumenty neovlivňovali jeho děti. A tím jen potvrdí, že nevěří ani sám sobě, ve své nezastupitelné roli rodiče.
A tak tu zůstává jediný skutečný nepřítel. Je jím strach, jemuž necháváme vládu nad svým rozhodováním. A protože průjezd kolony mladých Američanů potěšil a jistě i uklidnil většinu a vůči americké politice nenaladěnou menšinu zas až tak nevyděsil, mohu hodnotit, že jsme přeci jen zvítězili. Byť díky chytrému logistickému plánu našich spojenců. Nad svým strachem.