Válečné pomníky Rusům musí hájit i stalinismus

Výraz „pomníková válka“ někdy působí až přepjatě, přinejmenším u nás. Vždyť tady nejde o bourání válečných pomníků. Spíš o součást „kulturní války“, kde se strany i z odstupu desítek let snaží prosadit svou verzi dějin, svůj narativ, své pojetí úcty a jejího vymáhání.

To vše platí třeba pro spor kolem pomníku maršála Koněva v pražských Dejvicích. Česká strana (tedy radnice Prahy 6) nechce pomník bourat, stěhovat ani poškodit. Uznává zásadní roli maršála Koněva při osvobození Prahy v roce 1945, jen vedle pomníku umístila ceduli vysvětlující pestrost maršálovy životní dráhy (včetně minusů za krvavé potlačení maďarského povstání v roce 1956, berlínskou zeď v roce 1961 i přípravu invaze do Československa v roce 1968). Pro Moskvu je to ovšem dehonestace nejen jednoho vojáka, ale celé ruské role při porážce nacismu.

Začátkem jara jsme psali, že z toho může vzniknout mezinárodní problém. A začátkem léta už vzniká. Navrhuje-li ruské ministerstvo obrany zákon o opatřeních proti osobám, které se podílejí na hanobení památníků ruských vojevůdců a historických událostí, navrhuje-li i sankce (zákaz vstupu na ruské území, zabavení majetku v Rusku), je to zcela zřejmé.

Zatím není důvod k panice. Česko není pro Moskvu prioritním cílem. K takovým patří spíše Ukrajina (spory o pomníky i názvy ulic), pobaltské státy či Polsko (spory o pomníky připomínající osvobození od nacismu, ale zároveň nesoucí zakázané komunistické symboly). V tomto srovnání je spor o vysvětlující ceduli u pomníku maršála Koněva čímsi bagatelním. Nicméně Rusko chystá zákon, který mu dá do ruky silný klacek i pro případ bagatelních sporů v cizí zemi.

Co z toho všeho plyne? Vlastně jen to, co už víme. Že Moskva nehájí existenci samotných pomníků. Že hájí nedotknutelnost své verze dějin, svého vymáhání vděčnosti za krev prolitou jejími vojáky na jaře 1945 i za vše, co následovalo ve jménu Stalina a jeho imperiální politiky.

LN, 24.6.2019