Díky svému kmetskému věku pamatuji ona šťastná léta reálného socialismu, kdy sice pracující plnili plány o sto šest, zato v obchodech stále něco chybělo. Tu dámské vložky (nahrazovány vatou), tu toaletní papír, plánovaný jako vše na hlavu (nahrazovaný Rudým právem).

Dokonce musím přiznat, že jsem bez uzardění přijal jako úplatek za noční ošetření dítěte pět roliček tohoto sortimentu. Ostatně je jedno, co chybělo, vždycky se něco našlo. Stály se fronty na maso, v pátek na chleba při prodloužených víkendech, nocovalo se před Čedokem kvůli zájezdům za hranice všedních dnů.

To vše bohudík pominulo. Už delší čas si ovšem lámu hlavu, že občas zmizí z trhu, jak se říká, nějaké léčivo. Před časem to byly antibiotické masti, pak tytéž v miniaturním provedení do očí, pak Endiaron proti průjmům. Teď v období vánočních svátků není k mání Digoxin, jeden ze zásadních a téměř prehistorických léků na srdeční onemocnění. Poslouchal jsem jakési zdůvodnění, že výrobce mění název a druh obalu, což bude trvat do února. Ano, i dálnice se u nás netáhnou, ale protahují, ovšem žádný výrobce spotřebního zboží, dejme tomu vložky Always s křidélky, by si asi nikdy nic podobného nedovolil.

Pravda je, že výrobci léčiv v poslední době opouštějí jednoduchá a pro starce velmi pohodlná balení, např. sto tobolek v jedné umělohmotné lahvičce se promění v obrovskou papírovou škatuli plnou tzv.blistrů, t.j. umělohmotných destiček s velkým prostorem mezi těmi tobolkami, které se vymačkávají přes různě silný staniol. Mimochodem, jako první si pamatuji Prothazin z NDR s tímto českým návodem:

Odebere-li se dražé, ono protlačit skrze potisknutou fólii.

Možná, že by bylo vhodné protlačit místo toho výrobce léků strojkem, který by jim zabránil prodávat léky do zahraničí s větším ziskem. Abych je neurážel, možná to dělají prostředníci, nicméně nedostatek někdy klíčových léků, které právě jako Digoxin nejsou nahraditelné, může mnoho lidí ohrozit přímo na životě.

Zato se lékárníci budou pachtit krabičku po krabičce ověřováním pravosti léků, jejichž pochybné padělky nekolují v lékárnách, ale na internetu, kde je nemá kdo očárkovat kódem a polapit.

Zdá se, že šejdíři se nedají vymýtit, snad proto, že prostředky k mýcení všeho bývají proklatě neekologické.

P.S. Celou dobu jsem se chystal na vzpomínku vánoční, ale bylo toho tolik. Tak snad jednu nakonec. Po válce jsem se přihlásil ke čtení pohádek dětem pod vánočním stromem na náměstí Míru před chrámem sv. Ludmily. Přede mnou recitoval malý chlapec báseň, autora neznám, pamatuji si jen první verš „To je štrom jako hrom“ a poslední „Štalin, Štalin, Štalin.“ Tak to už nám snad nehrozí. Alespoň doufám.