Panování knížete Bořivoje II., syna prvního krále Vratislava II. se na Vyšehradě pomalu chýlilo ke konci. Celý červenec L.P. 1119 byl větrný a deštivý. Lidé se křižovali a zdržovali se venku co nejméně. Sklízela se však úroda.
Probošt vyšehradské kapituly popíjel víno rubínové barvy z těžkého nazelenalého skleněného poháru a dojídal dobře uleželého bažanta. Obědval dnes neobvykle pozdě a mohla by to být spíše už večeře. Od rána samé bohoslužby a modlitby. Musí přece ukázat prelátovi z dalekého Řezna, který k nim zavítal, že i Čechové jsou zbožný národ a vědí, co se patří. A také se pochlubit kapitulou. Bylo den po svátku sv. Marty. Tmavé mraky letěly potemnělou oblohou. Setmělo se natolik, že probošt nechal zažehnout svíce. Také proto, že zdáli se už ozývaly hromy. Probošt se pokřižoval a zašeptal „Ochraňuj nás Pane“. Prudký závan větru přirazil okenici. Blesk na chvíli projasnil místnost a bizarní stíny prolétly komnatou. Krkavec zoufale zakrákal a psi se rozštěkali. Kuchařka vykřikla a poklekla ve zbožné modlitbě. Zlověstné vytí větru po krovech jak smečka běsných vlků naplňovalo celou kapitulu. Mohutné trámy se chvěly. „Ach Bože neopouštěj nás v této těžké chvíli. Nedovol ďáblu jeho rejdy, zůstaň při nás.“
Sám Satan se zatočil nad Vyšehradem a z jihu udeřil na starou zeď paláce. Vyvrátil ji, jako by byla z rákosu. Náraz větru polámal hořejší a dolejší trámy i s domem samým na kousky a rozházel je. „Netrestej nás za naše hříchy,“ zašeptal prelát. Mohutné duby praskaly jako stébla. Vír popadl knížecí kočár a jako lavici ho vrhl proti věži paláce. Prelátovy rty se pohybovaly v tiché modlitbě, jak se loučil se životem a v duchu se připravoval na setkání se svými předky. Dílo zkázy za příšerného vytí však trvalo jen pár minut, které se však zdály nekonečné. Jak rychle dílo Satanovo započalo, tak rychle také skončilo. Zůstal po něm rozvalený knížecí palác a několik mrtvých nešťastníků. Ještě že kníže byl nepřítomen. Kapitulu a hospodářské budovy stranou však Bůh ušetřil.
Večer prelát svolal mnichy do kaple a uspořádal velkou liturgii děkovných modliteb a zpívaných žalmů a také miserere. Všichni byli zaražení, protože něco takového v životě nezažili. Ďábel byl dnes tak blízko nich, ale Pán je ochránil. Ale, co příště? Musí přidat ve zbožnosti a ještě pečlivěji se vystříhat hříchu.
Uplynulo 902 let a vír udeřil znovu. Tentokrát to nebyl ďábel, ale tornádo stupně F4, které se vytvořilo ze supercely postupující z Rakouska. Udeřil prudce 24. června z večera na několik jihomoravských vesnic v pásmu 26 km a bořil domy, zdvíhal auta jako spadané listí. Zraňoval a šest lidských životů zničil. Zůstala po něm zkáza stejně nepochopitelná jako ta před staletími. Snad ještě horší. Však co je člověk i téměř po tisíciletí proti mocným silám přírody.