GLOSA: Co měli slyšet sudetští Němci na svém sjezdu
Povltaví a blízké Polabí se rozkládají uprostřed prostoru, který už v prvohorách příroda chránila pohořími. Ten prostor byl dlouhá staletí známý jako České království a žili v něm vedle sebe a dokonce i spolu Češi, Němci, Židé. Ti všichni věděli, že jejich domovem je „Česko“. Koncem 1. světové války (1914-1918) si to znovu uvědomili i občané žijící v pohraničí, když museli – rádi i neradi – vzít na vědomí, že z trosek „císařské Vídně“ vykvetlo Československo.
Platilo a platí, že po každé válce musí poražený „skousnout“, že vítěz určí, co a jak bude, že vítěz rozhodne, kde jsou váleční zločinci a kde váleční hrdinové. On je vlastníkem pravdy: trestá a odměňuje. Tak to bylo, je a nejspíš i bude.
Dvacáté století bylo v dějinách lidstva stoletím hrůzy: za pouhých třicet let (1914 až 1945) připravily dvě světové války o život sto milionů lidí. České pohraničí s německou většinou se poprvé v dějinách na šest let stalo součástí Německa, přesněji Hitlerovy „tisícileté“ říše. Po prohrané válce následoval bolestný a tvrdý odsun tří milionů přeživších Němců, kteří měli v českém pohraničí po generace své kořeny, obdělávali zde půdu, zvelebovali krajinu, rozvinuli průmysl. Přišli tak o své těžce nabyté majetky. Vítězové rozhodli, že Češi a Němci tu nemohou být spolu, ba ani vedle sebe; jen Židé už nebyli problémem; nebylo jich.
Evropská unie je pokus zajistit, aby v Evropě už nikdy nebylo vítězů, kteří by rozhodovali o poražených.
Jablonec nad Nisou
