Český rozhlas vyhlásil jako upoutávku na připravovaný pořad pro své posluchače otázku, která mne vyprovokovala k tomuto zamyšlení.

Otázka o případném dluhu české společnosti vůči našim bývalým spoluobčanům je jist provokativní. To podstatné, co však pro mne znamená, je mylná optika, s jakou se na minulost dívá většina české společnosti, media i politici. Z té mylné optiky vycházejí i mylně formulované dotazy, jako je právě tento.

Pokud česká společnost někomu dluží, pak je to dluh vůči sobě samé. Dluh, spočívající v poctivém pohledu do zrcadla, při kterém člověk neuhýbá pohledu a nechová se jako přistižené děcko: oni to rozbili, já se jenom díval, oni si začali, já se bránil.

Všichni ten pocit známe, zažili jsme jej mnohokrát, ať už sami, nebo při výchově svých i cizích dětí. Je to přirozené a normální, děti jsou nedospělé a nedospěle se chovají. Tu vlastnost jim nevyčítáme, tolerujeme jim ji, ale to neznamená, že takový postoj považujeme za správný. Je na každém z nás, nakolik jsme my sami tuto taktiku ve svém každodenním životě odložili s pubertou a co nám z ní zůstalo do dnešních dnů.

Dětský pohled na svět okolo sebe má svá nesporná kouzla, komu zůstal do pozdního věku, vidí svět okolo sebe bohatší. O to víc si ale tuto svou výjimečnost musí uvědomovat a mít se na pozoru, když se dostane do situace přistiženého na hruškách. Výmluvy, že mne ostatní navedli, utekli a nechali mne v tom, může brát vážně právě jen ten nedospělý školák.

Dokud se podstatná část české veřejnosti, zejména ta viditelnější, bude chovat jako to nedospělé dítě, aniž by si tento svůj nedostatek uvědomila, do té doby nám budou jako podstatné připadat záležitosti jako je zmíněná otázka o dluhu vůči sudetským Němcům.

Že se tím odvádí pozornost od podstatnějších problémů, které by měla společnost řešit, je nejen podstata tohoto sporu, ale i toho, do jaké míry může sebe sama česká společnost považovat za dospělou a sebe sama si vážit.