Štvanice, osočování a až psí devótnost vymalovaly erb přímého prezidentského duelu. Převážná část tisku, jenž se u nás povýšil na "hlídacího psa demokracie", tvořila součást kampaně jednoho z volebních štábů.

Za halasné pomoci bývalých prorežimních postav, ne-li přímo signatářů Anticharty, byl rozdmýcháván oheň primitivní zášti, okysličované zuřivým máváním antikomunistickou fanglí.

Po jednoznačném výsledku voleb vzývání davové hysterie polevilo. I když je jasné, že Miloš Zeman to má u spousty "nezávislých žurnalistů" a priori polepené a nemůže čekat žádnou "prezidentskou milost".

Najednou jakoby ani nebyla domácí politická témata. V divadle nastala pauza, intermezzo. Mnohé objektivitou se zaklínající sdělovací prostředky se tudíž musí spokojit s drobty ze stolu.

Pokorně se vracejí k méně výživným černobílým pravdám. Naprosto neadekvátní prostor tak znovu věnují zákulisně podpíraným "protestům a hladovkám" jihočeských studentů proti komunistům v krajské správě. Pochopitelně nezmiňují, že jeden z předáků pseudorevolty byl jako straník na kandidátce v regionu neúspěšné partaje.

Svolávají také "boží hněv" na Miroslava Grebeníčka za to, že si dovolil mluvit o Janu Palachovi jinak, než jak to údernicky razí, myšlenkově tuneluje spřízněnější část politického spektra. Inu, jde o ideovou výchovu mladých, kteří se tak osvědčili v řadě posledních voleb…

Zpravidla se s druhdy předsedou KSČM názorově rozcházím, považuji jej za nesympatický druh konzervativce a leccos vím i o jeho bývalém učitelském přístupu. Nicméně tady se jej musím do jisté míry zastat.

Z nejrůznějších zdrojů, hlavně především z přímého vzpomínání Palachových spolužáků přesně vím (a nejsem sám), že nešťastný posluchač VŠE a následně UK nebyl nic jiného než radikálně levicový idealista. Stoupenec myšlenek pražského jara, jehož krajně znechutil průběh nadšenecké brigády v Sovětském svazu, takzvaná internacionální pomoc Varšavské smlouvy a rychle postupující nemoc společenské apatie.

"Kdo ovládá minulost, ovládá budoucnost…" praví Orwell a my bychom si měli klasikovu proslulou myšlenku stále opakovat. Bolševictví totiž, ať má jakýkoliv nátěr, je ponejvíce stavem mysli.

Vyšlo v deníku E15