V souvislosti s tzv. pamlskovou vyhláškou se objevují kritické názory, že stát zase zvyšuje míru regulace ve společnosti, omezuje autonomii jednotlivých škol, ba dokonce brání konkurenci mezi školami v nabídce služeb atd.

Školský systém v dnešní podobě je přitom produktem moderního státu, který i skrze něj uplatňuje svou monopolní moc a vliv ve společnosti a zaručuje všem občanům rovnost příležitostí. Obdobně to platí u policie a dalších orgánů státní moci. Vládne zde přísný centralismus a unifikovaná povaha výkonu, která má bránit libovůli vedoucích pracovníků. Jednotlivé složky státní moci proto musí všem občanům poskytovat stejně kvalitní služby. Tržní mechanismy a jakékoliv rozdílnosti je třeba potírat. Nebo si snad někdo přeje, aby si oblastní organizace Policie ČR konkurovaly při zajištění našeho bezpečí?

Je proto s podivem, že do školství zavádíme tržní pravidla, která potírají jeho původní význam. Copak lze v takovém systému zaručit rovný přístup ke stejně kvalitnímu vzdělání? Autonomistické politiky jako rámcové vzdělávací programy pak jenom vnášejí chaos do výuky a mají podíl na dlouhodobém poklesu obecné vzdělanosti. Široká pravomoc ředitelů v nepedagogických oblastech, kam patří i otevírání dveří podnikatelským aktivitám (bufet apod.), rovněž potlačuje primárně vzdělávací úkol školy a zaměňuje ji se zařízením pro volnočasové aktivity.

Nemohu se navíc zbavit pocitu, že dříve nevídané projevy jako šikana žáků vůči učitelům jsou důsledkem těchto autonomistických, nebo spíše voluntaristických tendencí, které se rozcházejí s představou školství jako státní mocí prosazovaného centralistického systému a ve společnosti rozostřují pravý význam a hodnotu školy, tedy i učitelů.