Diskuse o tom, jak zajistit přítomnost žen v politice a ve veřejném životě, je u nás trvalkou už dobrých deset let. A na první pohled to teď dokonce vypadá, jako by přece jen došlo k jistému posunu pozitivním směrem. Zdání ovšem klame.

Návrh ministra vnitra motivovat politické strany k sestavení kandidátek s alespoň třetinovým podílem žen pod pohrůžkou snížení státního příspěvku na poslanecké křeslo sice vyvolal obvyklou mediální přestřelku, ale ve skutečnosti šlo o bouři ve sklenici vody.

Třetinu žen by na kandidátky mohly totiž v takovém případě s klidem postavit i strany plné zapřisáhlých odpůrců kvót v politice, protože nikde není řečeno, kde mají ženy na kandidátních listinách figurovat. Kroužkováním se sice mohou teoreticky do politiky dostat i adepti z tzv. nevolitelných míst, ovšem zpravidla jen v případě, jsou-li jejich jména mediálně známá.

Stejně tak klamný je i argument, že ženy mají přece šanci prosadit se ve společnosti svými schopnostmi a znalostmi, takže kvóty jejich podílu na veřejném životě by byly urážkou jich samotných. Jistě, teoreticky by to tak mělo být. V praxi to ale nefunguje.

Kdyby totiž opravdu záleželo jen na kvalifikaci, osobním nasazení a vůli převzít odpovědnost, muselo by být v nejvyšších patrech moci žen podstatně víc. Bohužel se ale výkonnost zpravidla posuzuje jinak u mužů a jinak u žen.

Jak dokládají průzkumy, definují se „vůdčí schopnosti“ podle kritérií, jako je schopnost se prosadit, suverénně vystupovat a být kdykoli k dispozici. Což jsou předpoklady, které se v dnešní společnosti rozumí u mužů samo sebou, zatímco ženy je musejí znovu a znovu dokazovat. A zpravidla stejně skončí ve druhé lize, protože se o nich předem předpokládá, že na tu první prostě nemají.

Nic jiného než snaha prolomit tento začarovaný kruh je smyslem kvót pro ženy. V ČR, kde je ve věkové kategorii do 35 let už víc vysokoškolsky vzdělaných žen než mužů, nejde o žádné nefér zvýhodňování. Jde o to neplýtvat lidským kapitálem. Nic cennějšího nemáme.