Mladý básník Pavel Kohout měl tři idoly: J.V. Stalina, Klementa Gottwalda a Julia Fučíka. Poďobanému Stalinovi a Gottwaldovi v beranici se podobat nemohl, ale na Fučíka si troufal. Osvojil si jeho čupřinu i široký úsměv, který pak uplatňoval na svazáckých schůzích, při besedách s mladými družstevníky i při garmošce na stavbách mládeže.

Optimismus ho neopustil ani při svatbě, kdy se v den Stalinových narozenin oženil s Alenou Vránovou. Když novomanželé vyšli ze Staroměstské radnice, vítaly je rozjásané tváře svazáků v modrých košilích, členové Fučíkova souboru pak svému zakladateli zazpívali „Zvítězí mladí, pryč staré harampádí“, zpátečníkům a škarohlídům navzdory. Šťastnému básníkovi se zdálo, že se usmívá i ten balkón, z něhož za Vítězného února hovořil Klement Gottwald.

Teprve když novomanželé večer osaměli, začal Kohout nevěstu plísnit.

„Jak to vypadáš? Co ty vysoké podpatky? Jsi zmalovaná jako nějaká buržoázní slečinka. Co by ti asi tak řekla Zoja Kosmoděmjanská? Měla bys jít na stavbu mládeže, tam tě překovají.“

„Tam nepůjdu, musím filmovat,“ bránila se Kohoutová. „Budu hrát titulní roli v Pyšné princezně.“

„Vyloučeno,“ rozhorlil se Kohout. „Princezny, krále a všechny pány vůbec jsme poslali na smetiště dějin.“

V průběhu svatební noci však půvabné ženě odpustil a v ničem jí nebránil. Uvědomil si, že výchovné pohádky jsou důležité, on sám jich několik napsal: „O pionýrském šátku, který plakal“, „O čtyřech chlapcích a soudruhu Gottwaldovi“ a jiné.

Nemohl však tušit, že během natáčení pojede jeho žena s králem Miroslavem na kládě, zamiluje se do něho a na manželství s ním se vykašle. Když se o zradě své Alenky dozvěděl, hořce zaplakal - zrovna jako ten pionýrský šátek.