Skončí-li neplatiči pokut ve vězení, stát nic nezíská

Některé otázky se opakují v různých dobách i situacích. Třeba tato: Jak dát společnosti – občanům, komunitě, národu, kmenu – pocit spravedlnosti, prostě toho, že pravidla a zákony se vymáhají? Ta otázka míří hlavně do šedé oblasti přestupků. Jak vymáhat nápravu po pachatelích drobných krádeží či rušení klidu? Po lidech, kteří by neměli jít do vězení? Stačilo by, kdyby platili soudně nařízené pokuty, ale na to většina z nich kašle tak, až vzbuzuje pocit, že se společnosti směje do očí. Je to problém. Ale má se kvůli tomu zpřísňovat zákon? Má umožnit přesun z přestupků k trestnému činu maření úředního rozhodnutí, tedy až trest vězení? Odpověď není tak jednoznačná, jak by se mohlo zdát.

Jan „Eskymo“ Welzl před sto lety popsal spravedlnost u eskymáků. V podmínkách, kde hlídat vězně byl nemyslitelný luxus, existovalo jen dvojí východisko: obviněný byl buď odsouzen k trestu smrti, nebo propuštěn na svobodu. Nic mezi tím. Dnes je to naopak: západní společnosti vymyslely celou škálu prostředků „mezi tím“, ale Česko stejně až příliš často sahá po vězení. Má šestý největší podíl vězňů mezi 44 sledovanými zeměmi Evropy. Má dvojnásobně více vězňů na sto tisíc obyvatel než Rakousko, s nímž se rádi měříme. A tento trend může posílit i novela zákona, o níž je řeč.

Jsou lidé, kteří neplatí pokuty. Ale má smysl je zavírat? Nedokáže-li z nich stát pokuty dostat, posiluje u mnohých pocit, že lepší je spravedlnost gangsterská. Pokud stát svůj postup přitvrdí, pokud uplatní paragraf o maření úředního rozhodnutí, pachatel sice může jít za mříže, přispět k tomu, že věznice budou ještě plnější než teď, ale pokuta nezaplacená zůstane.

Takto předložené dilema ovšem nabízí odpověď, že všechno je špatně. A právě takové odpovědi ořezávají důvěru občanů v politický systém a přinášejí hlasy protestním partám. Lepší je tomu předcházet. Nebazírovat tolik na byrokracii či tvorbě nových paragrafů a plněji využívat už to, co je k dispozici už teď, třeba exekuce mezd.

LN, 13.7.2019