19.3.2024 | Svátek má Josef


GLOSA: Babičky a budoucnost národa

30.9.2020

Přečetl jsem si nedávno pozoruhodný článek o výzkumné práci americké antropoložky Kristen Hawkesové, která pojednávala o zajímavé otázce: jakou evoluční roli hraje fakt, že ženy o mnoho let přežívají věk své plodnosti, což je u jiných primátů jev dost vzácný. Výsledkem jejího výzkumu byla hypotéza, že díky babičkám a jejich pomoci s péčí o děti se matky mohou lépe a s vynaložením menší námahy věnovat novorozencům, což se pozitivně odráží i ve zdravotním stavu a úspěšnosti celé rodiny a lidské populace obecně.

Tato hypotéza se zdá skoro triviální tam, kde jsou v rodině dvě a více dětí. Výpomoc babičky po narození dalšího dítěte je neocenitelná a její absence bývá limitujícím faktorem porodnosti. Kde matka s takovou pomocí počítat nemůže ať pro vzdálenost bydliště, vysoký věk nebo jiný hendikep svých rodičů, sotva se odhodlá riskovat další přírůstek do rodiny. To je také jeden z důvodů trvale klesající porodnosti v průmyslových zemích. Dokud lidé žili na vesnici připoutáni k půdě, která je živila, bydlely často tři i čtyři generace pohromadě, nebo alespoň v jedné vesnici, takže výpomoc prarodičů byla po ruce a víceméně samozřejmá. Rostoucí mobilita a koncentrace obyvatelstva do měst tomuto rodinnému modelu nepřeje. Partneři uzavírají manželství mnohem častěji nejen „přes pole“, ale i přes hranice krajů a států. Jeden či druhý má pak k rodičům příliš daleko a babička s dědečkem se vídají s vnoučaty nanejvýš párkrát do roka. Maminka s novorozencem pak bývá víc odkázána sama na sebe, případně na jesle a školku.

Negativní dopad na porodnost má i skutečnost, že manželství a rodičovství se odkládá až na pozdější dobu, aby si mladé páry ještě mohly užít volnosti a vybudovat kariéru. Rodiče manželů ovšem mezitím také stárnou a sil jim ubývá, takže když se vnouče konečně narodí, s velkou pomocí prarodičů se zpravidla už počítat nedá, natož u druhého a dalších potomků. Opět důvod, proč další děti raději ani neplánovat.

Když oba faktory sečteme, o ostatních nemluvě, začíná být zřejmé, proč průměrný počet dětí v rodině je v Česku pouhých 1,4 místo reprodukčně potřebných nejméně 2,1 a proč průběžný důchodový systém nezadržitelně směřuje ke krachu. Babičky, v dobách bez antikoncepce nepostradatelné pilíře početné rodiny, přicházejí o svou nejdůležitější funkci a smysl života, děti pak o své po rodičích nejvýznamnější opory. Výsledný efekt je, že národ vymírá. Ve stínu kovidové pandemie se to může jevit jako věc druhořadá a neaktuální, ale statistika je neúprosná: národ svou bezdětností (no dobrá, tak tedy poddětností) směřuje k vyhynutí spolehlivěji, i když pomaleji, než nějakými pandemiemi.