Kvalitu práce medií ukazují průzkumy volebních preferencí

Agentury zkoumající veřejné mínění na to mají velmi propracované postupy výběru reprezentativního vzorku respondentů a následných statistických postupů. Pro byznys běžně produkují data, která jsou použitelná při rozhodování, protože popisují skutečnost s dostatečnou přesností. Ne tak v politice při zjišťování volebních preferencí. U těchto výzkumů dojde k jejich přesnému ověření volbami a to je pro agentury velká výzva, protože pokud jsou jejich předpovědi přesné, stoupne jim hodnocení a věrohodnost. Tím i zisky z další jejich práce, výzkumu poptávky po zubních pastách a limonádách. V období mezi volbami to může být jinak, průzkumy volebních preferencí jsou bez kontroly, ale před volbami už jde do tuhého. Právě kvůli následnému porovnání se skutečnými výsledky voleb.

A protože se většinou po volbách ukáže, že se agentury „zase netrefily“, položme si otázku, jak je to možné? Známé důvody nepřesností - jako je složení souboru dotazovaných nebo otázka, zda odpovídající respondenti nakonec dojdou k volbám - jsou parametry, s kterými agentury dovedou počítat a které jsou obsaženy ve známém +-3 %. Ale odhady se často od skutečných výsledků liší zcela zásadně. Naposledy u volebního souboje Clintonová vs. Trump. Jak je to možné?

Možnou odpověď najdeme v posouzení „práce“ medií. Jeden z kandidátů je z nějakého důvodu vykreslen tak odpudivým způsobem, že je pro respondenty těžké se k jeho volbě v průzkumu přiznat. A uvedou jméno druhého, v mediích doporučovaného. Při vlastní tajné volbě se potom řídí svým skutečným rozhodnutím. Výsledkem je rozdíl mezi průzkumem a volebním výsledkem, tedy mezi odpovědí v průzkumu a skutečným hlasováním. A ten je vysvědčením nikoli pro agentury, ty odvádějí svou standardní práci, ale pro media a jejich pravdivost, nestrannost a vyváženost.