Debaty o dnešní geopolitice často vycházejí z představy, že stabilní svět musí být založen na rovnováze několika velkých mocností. Jakmile jedna z nich začne výrazně převyšovat ostatní, vzniká prý nebezpečná nerovnováha, která vede k chaosu.

Historie ale ukazuje, že existuje i jiný typ systému. Svět, ve kterém žádná rovnováha velmocí neexistuje a kde jedno centrum převyšuje ostatní natolik, že se stává faktickým hegemonem. Nejznámějším příkladem takového uspořádání byla římská říše.

Řím nevytvořil svět rovnováhy. Vytvořil svět asymetrie.

Po většinu své existence byl jediným skutečně organizovaným mocenským centrem v obrovském prostoru od Británie až po Mezopotámii. Ostatní oblasti byly buď přímou součástí říše, nebo existovaly jako periferní mocnosti, které s Římem soupeřily jen omezeně. Parthská říše, později Sásánovci, byli silní protivníci, ale nikdy nedokázali vytvořit systém, který by byl s římským srovnatelný.

Tento typ uspořádání měl několik strukturálních vlastností.

První z nich je paradoxní vztah ke konfliktům. Hegemonický systém totiž neznamená mír. Naopak. Konflikty se přesouvají na periferii a často se tam dokonce kumulují. Samotné centrum zůstává relativně stabilní, zatímco okraje systému jsou plné válek, povstání a lokálních krizí. Římské legie bojovaly prakticky nepřetržitě – v Germánii, v Judeji, v Británii – a právě tyto konflikty pomáhaly udržovat mocenskou strukturu říše.

Druhou vlastností je rozdrobenost periferie. Pro hegemonický systém je výhodné, když se okolní mocnosti navzájem vyvažují nebo soupeří. Hegemon proto často konflikty neukončuje, ale spíše je řídí nebo udržuje v takové intenzitě, aby žádná regionální mocnost nemohla vyrůst do skutečného konkurenta. Řím opakovaně využíval rivality mezi kmeny a státy na svých hranicích a mnohé konflikty tím fakticky stabilizoval – nikoli však tak, aby zmizely, ale aby zůstaly kontrolovatelné.

Důležité je přitom zdůraznit, že Římská říše v žádném případě nefungovala jako jakýsi globální četník, který by se snažil všude nastolit pořádek. Častěji působila opačným způsobem. Římané velmi dobře chápali, že největším rizikem pro jejich moc je vznik silného a sjednoceného protivníka na periferii. Proto systematicky podporovali rivalitu mezi místními aktéry.

Římská diplomacie tak často spočívala v tom, že podporovala jednu stranu proti druhé, uzavírala proměnlivá spojenectví a udržovala lokální rovnováhy tak, aby žádná síla nezískala rozhodující převahu. Konflikty mezi místními aktéry nebyly pro Řím problémem – byly naopak nástrojem, jak udržovat periferii rozdělenou.

Třetí vlastností je schopnost hegemona vytvářet síť závislostí. Římská moc nebyla jen vojenská. Byla také ekonomická, právní a kulturní. Římské právo, římské mince, římské silnice a římské občanství postupně vytvářely prostor, ve kterém i místní elity začaly fungovat uvnitř římského systému. Mnoho z nich mělo na jeho pokračování přímý zájem, protože jejich postavení bylo na tomto systému závislé.

Čtvrtou vlastností hegemonického systému je, že centrum často vystupuje jako arbitr. Lokální konflikty na periferii jsou řešeny intervencí hegemona, který tím současně potvrzuje svou autoritu. Řím tak zasahoval do sporů mezi spojenci nebo vazalskými státy, čímž zároveň posiloval svou roli poslední instance. Z pohledu centra šlo o stabilizační mechanismus, z pohledu periferie to ale často znamenalo permanentní stav napětí.

S tím souvisí ještě jedna důležitá věc, která se v moderních debatách často přehlíží. V římském světě v podstatě neexistovalo mezinárodní právo v dnešním smyslu slova – a ani existovat nemohlo. Mezinárodní právo předpokládá existenci několika relativně rovnocenných politických jednotek, které mezi sebou vytvářejí pravidla. Římský systém byl ale založen na zásadní asymetrii. Řím byl nadřazeným centrem a ostatní aktéři byli buď spojenci, klientskými státy, nebo protivníky.

Pravidla proto nebyla výsledkem dohody rovných partnerů, ale byla určována samotným hegemonem. To, co Řím nazýval právem nebo smlouvami, bylo ve skutečnosti součástí jeho mocenského systému. Právo v tomto světě fungovalo uvnitř říše, nikoli mezi rovnocennými státy.

Z dnešního pohledu může být zajímavé, že takový systém nemusí být výsledkem nějakého velkého plánu. Řím se nestal hegemonem proto, že by si to předem naplánoval. Hegemonie vznikla postupně jako vedlejší produkt dlouhé série konfliktů, ve kterých Řím systematicky přežil své soupeře.

Podobné strukturální rysy lze v určité míře pozorovat i v dnešním světě.

Spojené státy vytvořily po druhé světové válce systém, který má v mnoha ohledech hegemonický charakter. Nejde jen o vojenskou sílu. Klíčová je především schopnost vytvářet instituce, finanční infrastrukturu a technologické standardy, které používá velká část světa.

Americký dolar, mezinárodní finanční systém, technologické platformy nebo bezpečnostní aliance jsou dnešní obdobou římských silnic, práva a měny. Vytvářejí prostor, ve kterém mnoho aktérů funguje uvnitř systému vytvořeného jedním centrem.

K tomu se přidává ještě jeden faktor, který je pro hegemonický systém zásadní: výrazná vojenská převaha. Římská říše byla po dlouhá staletí vojensky silnější než jakýkoli jednotlivý protivník ve svém okolí. Žádná jiná mocnost nebyla schopna dlouhodobě postavit armádu srovnatelnou s římskými legiemi, jejich organizací, logistikou a disciplínou.

Podobnou asymetrii lze v určitém smyslu pozorovat i dnes. Spojené státy mají největší vojenský rozpočet na světě, globální síť základen a technologickou převahu v řadě klíčových oblastí moderního válčení – od námořní dominance až po satelitní infrastrukturu. To neznamená, že jsou neporazitelné v každém lokálním konfliktu, ale znamená to, že žádná jiná mocnost zatím nedokázala vytvořit vojenský systém srovnatelného globálního dosahu.

Tato logika se ostatně objevila i v explicitní podobě v americkém strategickém myšlení po konci studené války. Známá Wolfowitzova doktrína z počátku 90. let formulovala princip, že Spojené státy by měly zabránit vzniku jakéhokoli nového globálního konkurenta, který by mohl jejich postavení zásadně ohrozit. V politických debatách bývá tato doktrína často prezentována jako kontroverzní nebo výjimečná strategie.

Při pohledu z delší historické perspektivy však nejde o nic zvláštního. Jde pouze o moderní formulaci principu, který byl vlastní už římskému mocenskému systému. Řím také systematicky bránil vzniku silných konkurentů na periferii a udržoval okolní prostor v takové rovnováze, aby žádná regionální mocnost nemohla vyrůst do protivníka schopného ohrozit samotné centrum.

Římská zkušenost tak připomíná jednu důležitou věc. Hegemonický systém není systémem míru. Spíše je to systém, ve kterém je stabilita centra udržována prostřednictvím trvalého napětí na periferii.

Takový svět pak nepřipomíná harmonickou rovnováhu mocností. Mnohem více připomíná strukturu, kterou Římané sami označovali prostě jako orbis Romanus – svět s jedním centrem a rozsáhlou, často neklidnou periferií.