Prezidentská funkce dává pravomoc a publicitu, nikoli automaticky intelektuální autoritu. Tu si musí každý zasloužit sám.

Prezident Petr Pavel si v souvislosti se svým vetem novely rozpočtových zákonů postěžoval, že vláda měla věnovat větší pozornost důvodům, které ho k vetu vedly. Podle něj bylo na škodu věci, že vláda od počátku směřovala k přehlasování veta, místo aby se jeho argumenty podrobněji zabývala.

Prezident má samozřejmě právo zákon vetovat a své rozhodnutí zdůvodnit. Vláda a Poslanecká sněmovna zase mohou jeho argumenty odmítnout a veto přehlasovat. Zvláštní je spíše představa, že prezidentovým názorům náleží zvláštní pozornost právě proto, že je prezidentem.

Tak ale veřejná debata nefunguje.

Funkce není intelektuální kapitál

Prezidentský úřad může zajistit, že prezidentovo stanovisko odvysílá televize a otisknou noviny. Nemůže zajistit, že je ostatní budou považovat za zajímavé nebo závažné.

Je proto užitečné rozlišovat institucionální autoritu a autoritu intelektuální. První plyne z funkce. Prezidentovo veto má ústavní význam bez ohledu na kvalitu argumentů, kterými je zdůvodněno.

Intelektuální autorita vzniká jinak. Člověk ji získává tím, že dlouhodobě přináší vlastní interpretace, dokáže problémy formulovat jinak než ostatní, své názory obhajuje a vytváří rozpoznatelný pohled na svět.

Takovou autoritu nelze přidělit volbou ani funkcí.

Klaus a Zeman byli autoritami už před Hradem

Právě zde je podstatný rozdíl mezi Petrem Pavlem a Václavem Klausem či Milošem Zemanem.

Klaus ani Zeman nezískali své postavení ve veřejné debatě tím, že byli zvoleni prezidenty. Prezidenty se mohli stát také proto, že už dávno předtím patřili k nejvýraznějším osobnostem české politiky.

Václav Klaus byl známým ekonomem a zastáncem určitého pohledu na hospodářství a společnost dlouho před vstupem na Pražský hrad. Lze s jeho názory na transformaci, Evropskou unii, klima nebo ekonomiku zásadně nesouhlasit, ale existuje jasně rozpoznatelný soubor Klausových myšlenek.

Jeho text o evropské integraci nebo hospodářské politice by přitahoval pozornost i bez prezidentské minulosti. Ne proto, že byl prezidentem, ale proto, že je Václav Klaus.

Podobně Miloš Zeman nevstoupil do veřejné debaty prezidentskou inaugurací. Už před ní byl výraznou osobností prognostického prostředí, sociální demokracie, Poslanecké sněmovny i vlády. Dlouhodobě formuloval vlastní názory a vedl polemiky, které byly snadno rozpoznatelné jako jeho.

Intelektuální autorita přitom neznamená neomylnost. Klausovi i Zemanovi lze vytknout mnoho chybných soudů. Podstatné je něco jiného: lidé považují za užitečné vědět, co říkají, protože od nich očekávají vlastní pohled, nikoli jen reprodukci běžného konsenzu.

Proto mohou oba ovlivňovat veřejnou debatu i bez významné státní funkce.

Autorita se pozná po odchodu z funkce

Existuje jednoduchý test: kdyby člověk zítra přišel o všechny funkce, tituly, kanceláře a automatickou mediální pozornost, zajímalo by nás ještě, co si myslí?

U Klause a Zemana je odpověď zjevně ano, alespoň pro významnou část veřejnosti. Někteří je čtou proto, že s nimi souhlasí, jiní právě proto, že s nimi nesouhlasí.

U Petra Pavla je zatím situace jiná.

To není zpochybnění jeho profesní kariéry. Má za sebou úspěšnou vojenskou dráhu a vysoké funkce v české armádě i NATO. Odborná nebo velitelská kompetence však není totéž jako obecná intelektuální autorita.

Před nástupem do prezidentského úřadu Petr Pavel nevytvořil rozsáhlejší veřejně známé dílo politických, ekonomických či společenských úvah, z něhož by bylo možné odvodit svébytný Pavlův pohled na společnost. Jeho veřejná váha proto zatím mnohem více závisí na funkci, kterou zastává.

To se může změnit. Musí však dlouhodobě přicházet s argumenty, které obstojí samy o sobě.

Na pozornost není nárok

Právě proto působí Pavlova stížnost na nedostatečnou pozornost vlády poněkud převráceně.

Autor argumentu nemůže určovat, kolik pozornosti si jeho argument zaslouží. O tom rozhodují ostatní podle jeho kvality.

Vědec nemůže požadovat, aby kolegové četli jeho článek proto, že je profesorem. Spisovatel nemůže požadovat zájem o svou knihu proto, že dostal cenu. A prezident nemůže získat intelektuální váhu pouze tím, že zastává nejvyšší ústavní funkci.

Prezidentský úřad mu poskytuje mimořádný zesilovač: jeho stanoviska se dostanou do médií téměř automaticky. Právě proto je důležité nezaměňovat zaručenou publicitu za skutečnou autoritu.

Klaus ani Zeman o pozornost žádat nemuseli. Když něco řekli, jejich zastánci i odpůrci cítili potřebu reagovat. To je jeden z nejspolehlivějších znaků osobní autority.

Petr Pavel si podobnou pozici může vytvořit. Nemůže ji však zdědit spolu s prezidentskou kanceláří.

Prezidentskému úřadu přísluší institucionální respekt. Prezidentovo veto musí být projednáno, protože to vyžaduje ústavní systém. Z toho však neplyne, že jeho argumentům musí ostatní přikládat zvláštní intelektuální váhu.

Tu si musí zasloužit stejně jako kdokoli jiný.

Skutečná autorita se pozná právě tehdy, když člověku odebereme funkci. Pokud jeho názory zůstávají zajímavé i potom, autorita patřila jemu. Pokud spolu s funkcí zmizí i zájem o jeho názory, patřila ve skutečnosti pouze tomu úřadu.