Po monstrózním projektu Me too je na světě další podobná akce. Evropská fotbalová asociace (UEFA) a Světová fotbalová federace (FIFA) vyhlásily válku rasismu a xenofobii.

Úlovků už mají na svém kontě několik. Tím posledním je Maďarský fotbalový svaz, který pyká za to, že publikum v Budapešti, kde se v rámci kvalifikace na mistrovství světa uskutečnil zápas domácího Maďarska s národním týmem Anglie, v poměrně početné diaspoře provázelo každý dotek hráčů tmavé pleti pískotem a značně peprnými výrazy.

Terčem urážek z hlediště se stali angličtí borci, zejména Raheem Sterling a Jude Bellingham. Potrestáni ovšem nejsou diváci, ale svaz.

FIFA mu vystavila účet v podobě dvouleté podmínky na další utkání a pokutu 200.000 franků (4,7 milionu korun).

Maďarsku už přitom jeden trest za rasismus v letošním roce uložen byl. Jako spolupořadatel mistrovství Evropy hostila Budapešť zápasy s Francií či Portugalskem, které se rovněž neobešly bez rasistických projevů některých fanoušků. Tam zasáhla pro změnu UEFA.

Stejně tak jako v případě dvou dalších excesů, které jsou spojeny s českým fotbalem, ale ponejvíce s britskými médii.

Vše začalo už na jaře památným zápasem Evropské ligy mezi Glasgow Rangers a Slávií Praha, kdy byl za údajnou rasistickou urážku na adresu Afrofina Glena Kamary potrestán český reprezentační obránce Ondřej Kúdela, který na základě nadmíru kontroverzního rozhodnutí komise UEFA přišel o možnost reprezentovat ČR na mistrovství Evropy.

Veškeré protesty české strany byly marné a do hry se poprvé vložila britská média, která doslova rozcupovala rasistu Kúdelu na kusy, nabádala dokonce doživotně ho vyloučit z vrcholového fotbalu a tak tak že nevybízela k jeho fyzické likvidaci.

Druhá událost se odehrála před dvěma týdny, kdy znovu tým Glasgow Rangers přijel do Prahy, tentokrát poměřit síly s týmem Sparty. Vedení klubu obsadilo tribuny dětmi a ty se samozřejmě zaměřily právě na finského záložníka Kamaru, na něhož zlovolně bučely při každém kontaktu s míčem. Důvod byl vcelku nasnadě (zřejmá nespravedlnost vůči českému fotbalu), ale na scéně se znovu objevila britská média, která zachrastila řetězy, jimiž byli dříve spoutáváni černí otroci – a uvrhla na české děti kletbu rasismu a xenofobie. Otázku, proč se české děti rasisticky projevovaly pouze v případě Kamary –k ostatním hráčům tmavé pleti žádné výhrady zcela evidentně neměly -, si rozezlená a rozhořčená britská média samozřejmě odmítla položit. A pustila se do našich potomků, podle hesla jaký otec, takový syn. Pochodně spravedlivé odplaty se ujal i Skotský fotbalový svaz. Ani ten se následně za svou epopej na adresu nevychovaných rasistických klacků ze střední Evropy, odmítl omluvit.

Je skutečně paradoxní, že „mráz přichází“ právě z britských ostrovů.

Stačí si přitom jen vzpomenout, jak se zachovali rozlícení fanoušci Anglie po neúspěšném penaltovém rozstřelu ve finále EURA v červenci tohoto roku, když na sítích nemilosrdně rasisticky tepali do tří neúspěšných „Afrobritů“, kteří připravili nepovedenými pokutovými kopy Anglii o vítězství.

Veřejným tajemstvím je i to, že pro mnoho Angličanů je zcela nestravitelné a neakceptovatelné, aby byl

kapitánem reprezentace černoch (což nyní také není – kapitánem je Harry Kane), ale o tom britská média korektně mlčí. A mlčí kupodivu i ta naše.

A přitom bychom si mohli Brity denně napichovat na vidličku, kdybychom jim začali připomínat, proč si teď tak zásadově hrají na neviňátka. Jejich dějiny se totiž na rozdíl od těch našich rasismem jenom hemží, takže jsou to především oni, kdo měl a má co napravovat.

Jenomže některé historické skutečnosti se k dnešním vzorným oficiálním postojům hrdého Albionu příliš nehodí a především o době, kdy bylo britské impérium na vrcholu moci díky své rozpínavosti a násilí na úkor mnoha jiných národů odlišných ras a kultur, se kupodivu nikdo nezmiňuje, přestože tento problém přetrvával na ostrovech ještě hluboko ve 20. století.

Potomci někdejších krvavých „dobyvatelů“, kteří využívali lidi tmavé pleti jako otroky či v nejlepším případě jako sluhy, mají, zdá se, tak trochu problémy s pamětí. Připomínají militantní nekuřáky, před kterými se nesmíte o kouření ani zmínit, natož si zapálit, ačkoliv oni sami se několika staletími doslova prohulili jako liverpoolská fabrika.

Ale co dělat. Nezbývá než se začít učit toleranci a ohleduplnosti pod spravedlivou kuratelou ostrovních médií.