29.3.2024 | Svátek má Taťána


FILOZOFIE: O smyslu života

8.9.2008

K těmto úvahám a posléze i k napsání článku na toto téma mě přivedly četné dotazy návštěvníků hvězdáren na téma mimozemský život a diskuse na téma pravděpodobnosti vzniku života. Následující řádky jsou určitou sérií úvah o smyslu existence života, nejedná se o vědeckou hypotézu, proto článek také není v kategorii věda. Proto prosím čtenáře, aby po přečtení článku byli v diskusi pod článkem ke mně shovívaví.

O smyslu života lidí se už popsaly celé stohy papíru, ale v zásadě se nejspíš moc neliší od jiných biologických druhů, tedy maximální možné rozšiřování vlastních genů. Každý biologický druh se snaží z prostředí získat co nejvíce zdrojů pro svůj růst a pro své rozmnožování a to vše pokud možno s co nejmenším vkladem, tedy s co možná nejmenšími energetickými nároky. U lidí ještě krom snahy rozšiřování vlastních genů je i snaha rozšiřování vlastního duševna. Ať už v podobě náboženství, umění nebo jakéhokoliv díla mající trvalejší hodnoty. Pátrání po hlubším smyslu lidského bytí nemá nejspíš příliš velký význam, i přes obdaření rozumem je naše konání dosti důsledně řízeno základními instinkty, především sexuálním a rodičovským pudem a pudem sebezáchovy.

Jaký však má smysl život, tedy živá hmota jako taková obecně? Nejdříve je nutno definovat, co to vlastně život je. Ač se zdá, že taková definice je jednoduchá, opak je pravdou. Živá hmota se vyznačuje tím, že se rodí, vyvíjí, rozmnožuje a umírá, ze zbytku toho, co umřelo, se z menší či větší části stává stavební materiál pro další generace živých těl. Zkusme ověřit, zda je tato definice správná. Třeba hvězdy se také rodí, vyvíjejí se a umírají, na sklonku života prakticky každá hvězda odvrhne do prostoru větší či menší část své hmoty obohacené o těžší prvky vzniklé nukleosyntézou, z této hmoty se pak mohou rodit další generace hvězd. Například Slunce je hvězdou třetí generace. A každý atom uhlíku, dusíku, kyslíku, fosforu, železa a dalších prvků těžších než vodík nebo hélium vznikl při hvězdné nukleosyntéze, v každém z nás je kousek nějaké dnes už neexistující hvězdy. Můžeme však hvězdy považovat za živé? Asi ne, cosi jim k životu chybí. Hvězda nepotřebuje přijímat potravu jako zdroj energie a nepotřebuje energii přijímat, naopak energetický tok po dobu života hvězdy je z hvězdného jádra směrem ven do mezihvězdného prostoru. Proto také hvězdy svítí.

Energetická bilance života na zemi, tak jak ho známe, je vždy deficitní, nebýt energetického toku ze Slunce, život nemůže na Zemi ani jinde ve Sluneční soustavě existovat. Základem života na Zemi je oxid uhličitý (ano, ten oxid uhličitý tak proklínaný všemi ekologisty), voda a sluneční světlo, v zelených rostlinách pak díky chlorofylu vzniká glukóza jako základ celého potravního řetězce. Takže definici živé hmoty musíme trošku rozšířit, živé organismy vždy energii přijímají zároveň s některými chemickými látkami nebo živými či mrtvými částmi jiných živých organismů a uvolňují pak většinou odpadní teplo a některé chemické látky, které mohou mít někdy pro daný druh nebo i jiné druhy toxický charakter. Například některé kvasinky čerpají z prostředí sacharidy a produkují etylalkohol a oxid uhličitý, přesáhne-li koncentrace etanolu v prostředí určitou hodnotu, kvasinky se přestanou množit a odumírají otrávené svými vlastními toxiny a lidé pak mají víno. Stejně tak by přestaly žít zelené rostliny, když by spotřebovaly z atmosféry veškerý oxid uhličitý, jako že ho je v naší atmosféře stopové množství, a za to, že žijí už přibližně tři miliardy let, vděčí vulkanické činnosti, existenci živočichů a dalších nezelených organismů a v poslední době i díky činnosti lidí.

Jak by však asi vypadal život na nějaké jiné planetě třeba u nějaké jiné hvězdy? Na to vůbec není snadné odpovědět. S velkou pravděpodobností by byl asi také na uhlíkovém základu, protože uhlík jako jediný prvek umí vytvářet pevné a stabilní chemické vazby i u makromolekul. Podobnou vlastnost má ještě křemík, ovšem křemíkové vazby už nejsou tak pevné a stabilní jako u uhlíku. Ale tím také může veškerá podobnost s životem pozemským skončit. Ostatní biochemie může být naprosto odlišná. Naprostá většina současných hvězd v naší Galaxii je menší a chladnější než Slunce, naše Slunce je hvězdou hmotnostně nadprůměrnou, typickou hvězdou v našem hvězdném okolí je málo zářící červený trpaslík. Chladnější hvězda září v červené barvě a infračerveném oboru, tedy na záření, které nese méně energie než sluneční žlutá. Organismy by se musely spokojit s menším energetickým tokem nejen co se týče energie jednotlivých kvant elektromagnetického záření, ale i množstvím těch kvant, protože malá hvězda září z podstatně menšího povrchu, což je handicap, který jde částečně dohnat menší vzdáleností planety od hvězdy. V důsledku toho by se život vyvíjel nejspíše pomaleji, na druhou stranu méně hmotná hvězda žije podstatně déle, takže je tam na všechno času dost. Z tohoto důvodu by živé organismy mohly mít tak pomalý metabolismus, že bychom ani nemuseli být schopni detekovat, že ta hmota je živá.

Je dosti pravděpodobné, že život může vzniknout všude, kde pro to jsou alespoň na nějakou dobu příhodné podmínky, tedy kde může fungovat organická chemie a je nablízku dlouhodobější zdroj energie. Jaký však má život důvod k tomu, že ráčí existovat? Stejný, jaký má vesmír důvod k tomu, že ráčí existovat. A ten důvod mi neznáme, existuje-li nějaký. Pokud ho někdy někdo objeví a objektivně jeho existenci prokáže, zajisté dostane Nobelovu cenu (doufám, že ne míru). Byl by to snad největší objev v dějinách lidstva v oboru přírodních věd. Samozřejmě, že většina různých náboženství v tom má naprosto jasno, ovšem víra není vědeckou hypotézou, navíc těch náboženství je poněkud mnoho a každé se tváří, že má pravdu. Na druhou stranu při zkoumání vývoje vesmíru při cestě časem zpět do okamžiku vzniku vesmíru vědecké metody poněkud selhávají, v čase nula neexistovaly fyzikální zákony, neexistovala ani hmota, ani sám prostor a čas, a nejkratší časový okamžik, jak jsme schopni se vzniku vesmíru přiblížit, je tzv. Planckův čas, což je přibližně 10E-43 sekundy, což je sice nepatrný časový okamžik, ale v něm už bylo rozhodnuto, jak bude náš vesmír vypadat v budoucnu. Nejsme tedy kvalifikovaně schopni rozhodnout, zda vesmír vznikl náhodnou kvantovou fluktuací či mu někdo se vznikem pomohl, ať už nějaký Bůh či třeba vědecký aspirant obhajující disertační práci z jaderné fyziky.

Jisté však je jedno, kdyby měl vesmír v mnoha věcech jen nepatrně jiné vlastnosti, byly odlišné jen velmi mírně některé z konstant, nefungovala by třeba atomová jádra nebo hvězdy nebo něco jiného, třeba chemie, a existence života ve vesmíru by byla zcela vyloučená. Parametry vesmíru jsou tak přesně vyladěny, aby v něm místy a alespoň po omezenou dobu život existovat mohl, že to vede k mnoha úvahám, zda je to jenom náhoda. Toto se snaží řešit tzv. antropický princip. Antropické principy jsou dva. Slabý a silný. Ten silný říká, že vesmír je takový jaký je, aby v něm mohly žít lidé. Silný antropický princip tedy přímo předpokládá, že vesmír má účel - existenci rozumných bytostí -, a nepřímo předpokládá určitou úlohu stvořitele. Naopak slabý antropický princip říká, že lidé existují, protože vesmír je takový, jaký je, a kdyby byl jiný, lidé existovat nebudou. Ten naopak předpokládá, že vesmír nemá žádný vyšší účel, a tím i nepřímo popírá existenci stvořitele. Jak tedy ale mezi těmito dvěma názory rozhodnout? Z minulosti vesmíru to nepůjde, jak jak je patrno z předchozího odstavce. A co třeba z budoucnosti?

Z výzkumu v oboru kosmologie za poslední léta vyplývá, že je velmi pravděpodobné, že v současnosti se vesmír rozpíná zrychleně a bude se tak rozpínat v budoucnu čím dál rychleji. Z toho důvodu řídne hmota v něm obsažená, navíc bude v budoucnu čím dál více hmoty obsažené v hvězdných náhrobcích v podobě bílých trpaslíků, neutronových hvězd a černých děr. Z těchto důvodů nebude v budoucnu dostatek hmoty k tvorbě nových hvězd. I ty nespořivější malé hvězdy časem vyčerpají svůj příděl paliva a nové hvězdy již nevzniknou a živé organismy přijdou o přísun energie - už nebude z čeho brát. Vesmír bude vyplněn mrtvými hvězdnými náhrobky, zmrzlými planetami, elementárními částicemi a pomalu chladnoucím zředěným zářením. Entropie dosáhne svého maxima a vesmír po dlouhé době dosáhne prakticky čisté homogenity a izotropie. Zdá se tedy, že vesmír žádný účel nemá, protože homogenita a izotropie ve všech prostorových měřítcích je naprosto sterilní a dá se říct, že v podstatě i impotentní. A když vesmír nemá účel, jaký asi má smysl život? Pravděpodobně - žádný...

http://www.asu.cas.cz/~sula