Byl zakladatel české demokracie proti církvi?

Pozoruhodným průvodním jevem současných diskuzí je, že řada odpůrců restitucí vystupuje jako nové zosobnění mytického zakladatele české demokracie T.G. Masaryka. V úloze nového Masaryka se postupně objevily různé postavy, od političky Lenky Procházkové až po "zpívajícího právníka" Janka Ledeckého. Nezapomínejme ani na některé zfanatizované proticírkevní blogery, kteří nám rovněž opakovaně připomínají, že božský TGM je na jejich straně. Tito lidé zapomínají, že předválečný Masaryk nebyl davový demagog. Ve sporech o rukopisy, nebo o vraždu v Polné stál proti názoru zfanatizovaného davu. Na rozdíl od něj dnešní "masarykové" se podbízejí většinovému názoru, i když je v rozporu s fakty, se zákony nebo s morálními principy. Zatímco Masaryk ve sporu o rituální vraždu vystupoval proti davové nenávisti, současní "masarykové" nenávist rozněcují, aby ji účelově využili k podpoře své politické kariéry nebo k propagaci svých "produktů". Masaryk kriticky zkoumal "obecné názory", zatímco současní "masarykové" spíše utvrzují lid v jeho omylech. Současní "masarykové" chtějí být miláčky davu, tak proč by se snažili o kritiku?

Řekni mi, co si myslíš o Masarykovi...!

Je nasnadě, že v těchto účelových vzpomínkách figuruje spíše jakýsi masarykovský mýtus a ne skutečný profesor téhož jména, který na Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze přednášel praktickou filozofii, filozofii dějin, teorii poznání, právní filozofii, sociologii a občas i "abstraktní psychologii"! Masaryk sice měl jen profesuru filozofie, ale v přednáškách se dokázal věnovat řadě zcela jiných vědních oborů.

V dnešní demagogické diskuzi jako by místo Masaryka mluvil spíše káravý hlas Zdeňka Mahlera, který kdysi v televizi hřímal: "Řekni mi, co si myslíš o Masarykovi, a já ti povím, jaký jsi!" To je výrok, v jakém se Masaryk objevuje jako jakási absolutní mravní hodnota, jako malý český bůh a ne jako člověk-myslitel svojí doby. Shodou okolností zazněl i Mahlerův výkřik v souvislosti s jinou špínometačskou proticírkevní kampaní, kdy národovečtí demagogové bojovali za "naši" katedrálu. Tipuju, že Masaryk jako kritický myslitel by se nepřidal ke lhaní a překrucování dějin. Nevím, jestli by souhlasil s restitucí církevního majetku, ale určitě by se nepřidal k téhle davové mánii.

Tápající myslitel

Já nevidím Masaryka jako boha, ani jako ďábla. Vnímám ho spíš jako tápavého myslitele v oné krizové době evropských věd. Teď máme k poznání Masarykova myšlení novou skvělou pomůcku, protože Masarykův ústav AV vydal kritickou edici jeho přednášek z praktické filosofie, které ukazují, jaká byla jeho koncepce etiky. Umožňují také srovnání s publikovanou verzí Ideálů humanitních. Masaryk byl zakladatelem skutečného etického "masarykismu", který usiloval o vytvoření sekulární etiky na vědeckém základě sociologie. Byla to zoufalá snaha, která nemohla oslovit širší veřejnost a taky ji neoslovila. Přesto je myšlení Masaryka, Františka Drtiny a Inocence Arnošta Bláhy hodno pozornosti. Je to ta lepší část našich kulturních dějin, je to něco, na co bychom měli navázat, protože problémy sekulární kultury jsme nevyřešili ani dnes.

Masaryk žil v době určité krize evropských věd, kdy se odborné vědění změnilo v jakési nikam nesměřující tápání ve specializovaných oborech, které už ztratily hierarchické upnutí na Boha i jednotící zakotvení v sekulární etice. Ano, hierarchické uspořádání věd na ose "Bůh – člověk" se opustilo už v době osvícenství, ale osvícenská filozofie zase vědám dodala jiný společný cíl – sekulární etiku. O něco podobného asi usiloval Masaryk, když mluvil o tom, že vědy mají mít "smysl mravní". Na konci 19. století už vědci opustili i osvícenské koncepce etiky a z vědy zůstalo jen technické hromadění odborných znalostí, jejichž etické využití se zdálo být mimo horizont vědy. Zkrátka to vědce nemuselo zajímat. V reakci na tento vývoj ale zároveň vidíme, že se různí filozofové opakovaně pokoušeli o vytvoření jakési náhražkovité "všeobecné vědy", která by vědě znovu vnutila onen jednotící etický cíl, jako v době osvícenství.

Mám na mysli zejména neokantovce, kteří vystoupili už v 60. letech 19. století, ale teprve na přelomu století se jejich úsilí zaměřilo na etiku. Masaryk žil v době Hermanna Cohena, zásadního, ale dnes zapomenutého židovského myslitele, který Kantovu etiku spojil se židovským náboženstvím. Na základě Kantovy etiky a náboženské filozofie vytvořil Cohen "náboženství rozumu", kterému však asi nemohl rozumět nikdo, kdo neměl určité povědomí o judaismu. Byla to i doba Ernsta Cassirera, který se pokoušel rozvinout Kantovy myšlenky v souladu s vědeckými poznatky soudobé biologie. V pozdním spise Esej o člověku (1944) pak dospěl k syntéze s Uexküllovým pojetím vitalismu a vytvořil jakousi novou verzi etiky, která uznávala život za absolutní hodnotu a snažila se motivovat lidi k mravnému životu poukazem na schopnost myslet v symbolech. Masaryk žil ale také v době počínající fenomenologie, která byla původně rovněž myšlena jako určitá náhražka metafyziky. Ostatně její tvůrce Edmund Husserl se narodil na Moravě, v Prostějově, a jistou dobu učil v Praze.

Nicméně Masaryk se, zdá se mi, k žádnému z těchto směrů nepřidal. Jeho spisy dávají tušit, že si krizové jevy své doby uvědomoval, ale z nějakého důvodu se rozhodl jít spíše cestou specializovaného vědění. Dokonce svou verzi filozofie nazval "konretismus". Na jednu stranu tedy uznával nutnost mravního smyslu věd a mravní orientace lidského života, ale na druhou stranu viděl řešení jen v prohlubování odborných znalostí o lidské společnosti. Masaryk znal Kanta velmi dobře, ale vnímal ho zejména skrze jeho ontologii, ne skrz jeho etiku. V řešení soudobých otázek vsadil na sociologii, zřejmě v přesvědčení, že člověku pomůže lepší vědecká znalost lidské společnosti. Proto se ve svých spisech zaměřil na moderní krizové jevy, jako jsou četnější sebevraždy, sociální problémy dělnictva nebo prostituce a krize rodiny.

Masaryk nebyl národovec. Božena Komárková upozorňuje ve svých spisech, že Masaryk v České otázce sice obhajoval myšlenku smyslu českých dějin, ale smyslem národního života mu nebyla prostá živočišná existence národa, ale vyšší mravní smysl, ke kterému se národ měl zavázat. To je docela důležité. Pro národovce stačí "národ" jako nejvyšší hodnota sama o sobě, bez ohledu na to, co "národ" dělá. Masaryk by ale neuznával jako nejvyšší hodnotu činy a zájmy "národa", který ve jménu svých zájmů či svého přežití páchá zvěrstva nebo křivdy. Masaryk naopak chce, aby se národ v něčem podřídil "ideálu humanitnímu", i když to může být proti jeho sobeckým potřebám. V tom je, dle Komárkové, rozdíl mezi pohledem českých národovců druhé republiky, a Masarykem. Idea národní není totéž, co idea humanitní, to říkal už sám Masaryk.

Ideál humanitní, ne národní

Klíčová je tedy myšlenka "ideálu humanitního", na níž Masaryk založil svoji etiku. Bohužel jediné systematické vyložení této myšlenky podal v útlé sbírce esejů Ideály humanitní (1901). Lze k nim přidat články, pasáže z jiných knih a taky jeho přednášky z praktické filosofie. Problém je v tom, že Masaryk je trochu příliš skoupý na slovo, když má ideál humanitní objasnit. Má to být sekulární náhrada náboženství pro moderního člověka. Na rozdíl od osvícenské etiky je jeho humanitní etika založena na citu. Nenásleduje při tom Kanta, ale Huma. Měřítkem této etiky není člověk-živočich, ale člověk bytost "citlivě uvažující" . Tak to sice Masaryk neříká, ale vysvětluje, že jeho citový člověk je člověk rozumný, člověk uvažující. Má uvažovat a učit se, aby byl schopen pomáhat ostatním. Hlavním principem této etiky je totiž zásada" Miluj bližního svého jako sebe samého. Tato zásada je prý stará jako lidstvo samo, a právě proto ji není třeba blíže osvětlovat. Bližním má být náš konkrétní bližní a ne abstraktní lidstvo. Máme se tedy v první řadě zaměřit na vlastní rodinu a lidi kolem sebe a také se nedemotivovat kladením vysokých cílů, které nelze splnit, ale dělat něco konkrétního.

Mahlerovo demagogicky zjednodušující "..já ti řeknu, kdo jsi!" by se mělo pozměnil takto: Řekni mi, co si myslíš o Masarykovi, a já ti povím, co jsi od něj četl." Ale to zní taky dost nabubřele. Zjednodušme to na prosté: "Přečti si něco od Masaryka a bavme se o tom, v čem nám to může pomoci." Ale to se asi nedá použít pro volební kampaň.

Masarykovský mýtus:

revoluce 1989/90 – k Masarykovu jménu se vrací řada ulic, náměstí a institucí. Vracejí se Masarykovy pomníky, přejmenovává se Masarykova univerzita v Brně (dříve Jana Evangelisty Purkyně).

zač. 90. let – vychází v reedici řada Masarykových děl, včetně Ideálů humanitních (1990) v nákladu 50 000 (!) výtisků. Český překlad Hitlerova Mein Kampfu se ale dočká většího nákladu.

90. léta vycházejí vědecké monografie Jaroslava Opata (1990), Stanislava Poláka a v překladu monografie Radana Haina o Masarykově pojetí státu (1999). Kniha Jiříh Kovtuna Tajuplná vražda (1994) zkoumá Masarykovu účast v boji proti pověře o rituální vraždě. Masarykův ústav AV ČR začíná vydávat kritickou edici Masarykových spisů. V sudetoněmeckém tisku, nebo v českých knihách Antonína Klimka o prvorepublikové politice se objevují kritické názory na Masaryka coby prezidenta, ale ty česká veřejnost nevnímá.

1997 – Mahlerův TV triptych Ano, Masaryk

2002 – Mahlerova kniha "Ano. Masaryk" (reedice 2007)

2005 – TV soutěž O největšího Čecha. Mahler: "Ten, kdo se vyjadřuje o Masarykovi, chtě nechtě charakterizuje sám sebe. A tak platí: ‚Řekni mi, co si myslíš o Masarykovi, a já ti řeknu, kdo jsi.‘

2011-12 Masarykova jména se opakovaně dovolává spisovatelka Lenka Procházková v boji proti církevním restitucím

2012 – březen – v posudku k restitucím se Masaryka dovolává advokát Karol Hrádela

2012 – srpen – při demonstraci proti restitucím před Senátem se Masaryka se dovolává politik ČSSD Milan Štěch a představitelé extrémní levice (ProAlt, Ne základnám, Levice zdola)

2012 – září – Masaryka se dovolává zpěvák Janek Ledecký (znáte ho jako spoluautora muzikálů, které napsal s W. Shakespearem!)

Převzato z blogu autora s jeho souhlasem