Výročí 21. srpna 1968 se letos připomínalo neobvykle intenzivně na to, že to bylo výročí nekulaté. Zasloužil se o to film Vlny režiséra Jiřího Mádla. Připomíná příběh rozhlasového týmu Milana Weinera v historických měsících závěru roku 1967 a do podzimu osmašedesátého. Z Weinerovy redakce jsem poslední, co zbyl. Takový je život, tenkrát jsem byl nejmladší a ve Weinerově redakci jsem dělal asistenta při přípravě komentovaného zpravodajství. Film jsem viděl minulý týden v pražském kinu Oko. Pozvali tam studenty a studentky pražských středních škol, film jim promítli a pak tam se mnou vedli besedu, abych pověděl, jak to bylo a co nebylo.

Byl jsem zvědavý na film i na reakci studentů. Hodně jsem toho o filmu před tím přečetl a bylo mi tedy jasné, že jde o stylizaci, rozhodně to není hraný dokument a že v něm jde o podstatu a ne o to, jestli v roce 1968 nosil Jiří Dienstbier knír nebo chodil oholený. Podstata je jasná a film ji vyjadřuje věrně. Milan Weiner a jeho redakce – a v novinářské obci v tom rozhodně nebyli sami – se snažil prosadit seriózní nestrannou žurnalistiku založenou na faktech. Že to muselo narážet na odpor a nakonec bylo rozdrceno brutální silou, to netřeba připomínat. Držet se faktů a být nestranný, to je trvalý úkol seriózní žurnalistiky – a jsme v dnešku až po uši.

V té souvislosti bych rád upozornil na detail, který by mohl uniknout pozornosti. Historický Weiner měl samozřejmě své šéfy, i ve filmu je vedení personifikováno. Zápas o rozšíření prostoru pro seriózní žurnalistiku byl vedený právě s nimi, s těmi šéfy. Film to velmi dobře ukazuje a dokonce se mu daří i vystihnout složitost pozice těch šéfů. Na jednu stranu hájili zájmy represivní moci, ale na druhou stranou sympatizovali s úsilím lidí jako byl Weiner. V následném normalizačním období to pak odskákali všichni.

Reakce studentů mi udělala radost, dotazy byly věcné a chytré (pokud jde o genderovou rovnost… aktivní byly jenom studentky). Zajímavé ale bylo, že zásadní dotaz jsem dostal až když vše skončilo, u východu. Studentka se mě ptala, co má říct babičce na to, že to bylo za komunistů lepší než je to teď. Dotaz za milion dolarů. Odpověď je zdánlivě jednoduchá: stačí vyjít na ulici a rozhlédnout se kolem sebe. Jenže ke stárnutí patří i oční vada „růžový zákal‟ při pohledu do minulosti. Bohužel je to vada nevyléčitelná a v jistém smyslu, chvála bohu za ni. Jenže očními vadami trpí i mladší ročníky, než k jakému patří babička té studentky. Zde asi je třeba se držet zásad Milana Weinera, jak je prezentoval Mádlův film: držet se faktů a kriticky je hodnotit. To je ovšem těžká práce a daleko snadnější je volná jízda na převládajících ideologických vlnách. Nabízím to jako námět pro nějaký příští film o žurnalistech, jak se bude natáčet za třicet, čtyřicet let.

Psáno pro Lidovky.cz