Následující úvaha se odvíjí z mé zkušenosti. Každý přece máme někoho nám milého, komu chceme mimo polibku podstrčit aspoň něco z toho, co se líbí nám. Knihu, film, song… Lamborghini málokdy.

„Tak mu to doporuč,“ zní rada. „Tak mu to rovnou dej. Tak mu to přímo vnuť. Tak mu to nenápadně podstrč, když to jinak nejde.“

Dobrá rada nad zlato. Jenže někteří vnímatelé, a nemusí jim být sedmdesát let, mohou být mladí, jsou prudérní. Tak prudérní, že se zaseknou, když je v příběhu sex… anebo násilí.

Zastaví televizi, zavřou knihu a prý: „To vidět nechci a celou tu kokotinu tim pádem taky ne.“

Chvíli jsem mlčel. Povídám: „Ale nejsou všichni jako ty. Někdo chce vidět sex a snad i násilí. Takže i proto to tam autor dal. Ale ve zbytku příběhu to není a ty přijdeš o cosi jedinečného, co jinak už do smrti neuvidíš.“

„Pochybuju. Nazdar.“

A nepolíbený/nepolíbená geniálním dílem (literárním či filmovým) odchází kropit zahradu. A nakonec dotyčná osoba zemře, aniž (příklad) pochopila genialitu Quentina Tarantina.

Někdy mi to připadá neuvěřitelné a umím si přece spočítat, kolik let již uplynulo od natočení Pulp Fiction. Je to, jak víte, film z roku 1994, a tedy je mu třicet let, což je polovina života; pomalu. Přesto přes něj jaksi nejede vlak u značného množství lidí a jednoduše je mi to líto. Nejsou jím políbení.

Jak asi víte, je tam scéna, kdy je mizera souložen, což sice vůbec nevidíme, ale ono to opatrníkům stačí. Film i kvůli tomu neviděli. Buď vůbec, anebo ho znají jen do tohoto momentu, aby se stal čímsi hodným nejhlubšího pekelného zatracení. Ne pro inkvizici. Pro citlivky.

„A co?“ uznáte. „Každý má právo nevidět. Každý smí nečíst.“

Jistě. Ale máte toho člověka moc rádi, to opakuji, a mrzí vás, že film pro něj třicet let zůstal ladem. Ale vyprávět ho? Ehm… To dokáže jen málokdo. A když přece, výsledek je x-tý odvar. Čajíček.

Hm. Ale nenašlo by se u Quentina něco schůdnějšího? Co třeba Hanebný pancharti? Tam přece tak krásně upálí Hitlera! To přece chce a musí každý vidět, ne? A celé je to pojato dost decentně. Hurá, hurá, tak tohle projde.

Zarazil jsem se. Neprojde. Proč ne?

Vadí takřka úvodní scéna, kdy komando chytí nácka a jeden mu rozmašíruje pálkou hlavu. Přímo to sice vidět není, ale… Jako by bylo. A nácek zůstane statečný, ale nic to nemění na brutalitě akce. Bohužel se teď řehoníte vy všichni, kteří se v násilí vyžíváte, ale znám dost lidí, co po tomhle s filmem o Panchartech nepokračují, a jen marně vysvětluji, že přijdou o strašně moc. A že tam víc pálkového násilí už nebude. Smůla! Úvodní scéna prý stačila.

Dobrá. Ale platí to samé u knížky?

Jen do jisté míry, řekl bych. Přece jen si ono brutální třískání nad písmenky jenom představujeme. Takže to není explicitní vizuál a v nedávno (letos) vydaném románu, který netřeba jmenovat, dochází do chvíle, než je bití zamezeno, k čemusi podobnému.

Rozdíl je v tom, že se brutalita neobrací vůči náckům. Jsme v budoucnosti plné robotů a robot není ničím špinavým, ale, ano, to ani Židé nebyli. A ač roboti nejsou Židy ani nácky, přichází na ně „princip očisty“, a vy, lidé, máte právo se jím řídit. Takže stojíte před robotem s metr deset dlouhou powerballovou pálkou z metalizovaného plastu: „Copak si myslíš, že se stane, plecháči?“

A robot: „Udeříš mě do hlavy. Tím mě vypneš. A pak do mě budeš mlátit, až ze mě zbude jen hromada karbonitových střepů, plastu a křemíku - v louži fluidní hmoty, která mi vyteče z rozbité hlavy.“

A robot se neplete. A protože je karneval, není zdaleka sám, kdo to koupí, a jeho hlava se po úderu rozprskne a střepy létají a tekutina šplouchá (to v Tarantinovi přece jenom nevidíme).

A rány se sypou dál. Jak a kam prásknout, na to bijec prodělal školení. Kruh čistoty ta školení pořádá pro všechny zájemce, ale je fakt, že se to naučíte teprve praxí. Asi jako stahovat králíka. Akt třískání a bití je taky nutno opakovat, aby se stal rutinním, a tisíce nadšenců se vyžívají, ačkoli ještě pár let předtím horovali pro trvale udržitelnou harmonii a ochraňovali práva robotů. Co se to jen zvrtlo?

Anebo jen lidská přirozenost přichází?

Útlocitné odpůrce vnímání roztřískávání lebek už bohužel tohle dál nezajímá, i přijdou o celý perfektní román (vydaný nakladatelstvím Mystery Press). Oni ale přišli i o Kill Billa a ten seznam se dlouží. Příteli, o nějž máme zájem, bychom přesto chtěli vysvětlit, že to je „jen film“. „Jen sci-fi román z Měsíce.“ A tak řeknu: „Proč se přes ty momenty, které koneckonců odpovídají lidskému naturelu, nepřeneseš? Dopadne to celé navíc dobře. Už chudáky nebudou mlátit do lebek.“

Jenže to vysvětlujte vlastní babičce! Uslyšíte jenom: „Ale je tam násilí!“ A konec.

Násilí je jednak recept na bestseller a jednak metodou odrazení skupiny idealistů, kteří právě tento druh bestsellerů nechtějí. Bojí se. A je to jen přirozená různorodost vnímatelů a buďme koneckonců rádi, že ji máme. Jinak by za chvíli třeba chodil s pálkou i do konzumu každý a ono to stačí v knize. Ono to stačí ve filmu.

Ale mám pocit, že se větší počet reálných a surových a nevybitých mlátičů zrodí z masy, která výš zmíněnou knihu nikdy nečetla a výše zmíněný film nikdy neviděla.