- Nemyslím teď na tu částečnou ztrátu paměti, která se tak dobře hodí do krámu tvůrcům různých hororů, thrilerů, akčních filmů a podobných slátanin, kdy klíčová postava si nepamatuje, kolikátého to bylo, když ji znásilnili, a jak vlastně vypadal ten surovec... Tatáž hrdinka bez problémů prochází nemocničními chodbami, řídí se orientačními nápisy, neváhá se zeptat ošetřujícího lékaře, kdy bude konečně propuštěna domů, a poznamená si datum do kalendáříčku. Jak to, že nezapomněla číst a psát, dokonce pravopisně? Jak to, že nezapomněla mluvit ve své rodné řeči? Jak to, že ví, že ráno se musí upravit, nalíčit, učesat, navonět - a to se ve filmu neukazují prozaičtější situace osobní hygieny.

- Neříkám, že částečný výpadek paměti nemůže ve skutečnosti existovat. Každý opilec se rád pochlubí, jaké měl minulý týden zase vokno, přičemž rychlost návratu do paměťového normálu je nepřímo úměrná průšvihům, kterých se ochlasta v době svého okna dopustil. Ani politici - jak víme - nepohrdnou možností něco zásadního si raději nepamatovat. A také jsou opravdoví pacienti, jejichž paměť po úrazu nebo těžkém záchvatu je nulová, obnova paměti klíčí pozvolna, často v dlouhých intervalech, tváře příbuzných jsou tvářemi jakýchsi neznámých osob, číselník hodin je kolečko nesmyslů a stín, posunující se po stropě nemocničního pokoje, nemá žádnou spojitost s poutí slunce po obloze. Ono se to zlepší, musíte být trpěliví, říká pan doktor, uvidíte, až přijdete za měsíc.

- Jenomže já mám dnes na mysli tu děsivou definitivní ztrátu paměti... Plíží se mozkem jako zákeřný nepřítel. Napřed zničí opěrné body: Neumíte najít ulici, kde bydlíte dvacet let... nevzpomenete si, jak se zapaluje plynový hořák sporáku ve vaší kuchyni... nerozeznáváte klíče k domu a k bytu... nesnášíte sousedy, pořád by vám chtěli pomáhat... Potom padne první linie vědomostí a zkušeností, tak pracně po celý dlouhý život nashromážděných... Písmo se stává víc a víc roztřeseným až do nečitelnosti, slova se vytrácejí z hlavy jak diváci z hlediště při špatné komedii, nakonec zůstává pustý prostor, plný zdevastovaných neuronů. Člověk začne věřit bludům, které ho navštěvují, zprvu občas, za soumraku, posléze čím dál tím častěji sedí ty stvůry na protější straně stolu nebo se krčí v koutě, šklebí se a šmátrají čímsi ve výlevce... Dokonce by chtěly leccos ukrást, těch pár věcí, které bývaly tolik užitečné a drahé, protože byly kdysi darovány z lásky. Všechno se musí poschovávat do skrýší.

- Zoufalství ze ztrát, nepochopitelných a nespravedlivých, nakonec zkvasí v mozkové kůře do netečnosti. Zapomenuto je vše - podoby a jména, písmo a mluva, city a vztahy, roční doby a dny v týdnu, krásy mládí, úspěchy v povolání, domácí štěstí, krutosti válečné i vlastní; kam se poděly? Co zůstalo? I ta chuť k oblíbenému jídlu se vytratila, možná zbylo pár vůní a šelest suchého listí v podzimní noci za okny venku; a pak jen spát, spát a víc se neprobudit.

- Přiznávám, že v dnešních časech mám tajné podezření, zda neexistuje také obdoba ztráty paměti u národů, způsobená jakousi kulturní sklerózou národního mozku. Zpočátku - pomalu a skrytě - se vymazávají vzpomínky na minulost, znehodnocují se dějiny a jazyk, přeje se bludům a předsudkům. Zatratí se city, které se váží k minulosti a které by mohly posloužit v budoucnu. Zesměšní se pracovitost, hrdost na vlast, touha po svobodě, statečnost. Ztráta paměti pak přeskočí dál, aby posílila zmatení pojmů: obětavost zamění za hloupost, poctivost za bláznovství, místo modernosti vnucuje módnost, namísto odvahy podsune hulvátství. A následuje konečný úpadek: opovrhování životem, umlčení pravdomluvných, zapomenutí vlastních lží a zlých činů. - Co zbude? Kým bude pohlcen národ, který by se nedokázal bránit takovému smrtonosnému procesu?

© Petr Kersch, Děčín, únor 2013