Někdy opravdu není jednoduché vzájemně si jeden s druhým porozumět. A jsou snad oficiální texty srozumitelnější než povídání dvou lidí? Ani omylem!

Moje setkání s drážďanskou němčinou: „Háben zí bite ein mesr?“(psáno pro názornost foneticky) „Eeee??? Ach ja, mézr!“

U nás v práci si zase kolegyně z Moravy půjčuje koníka místo sešívačky a občas se známými „jijou“ (=jedí).

Ve starověkém Římě všichni znali vládce Cézara (opět foneticky), ale v části provincií to byl „Kajzar“.

Maďaři, když doputovali do své současné vlasti, zjistili, že tady se nebydlí ve stanech ale v domech a domy že mají okna. Pro tuhle novou součást reality převzali od Slováků jejich „oblok“ (=okno), jen si jej přizpůsobili na více maďarsky znějící „ablak“.

Ani arabština není jen jedna. V různých oblastech se liší její způsob zápisu i význam a výslovnost některých slov. Člověku až napadá, jakým že dialektem byla diktována ta jistá slavná kniha a jak moc dobře zapisovači rozuměli tomu, co je jim diktováno.

Ale nechoďme tak daleko. Vezměte si bibli. Ježíš nejspíše mluvil aramejsky, jako rabín se asi musel umět domluvit hebrejsky, Římané od poddaných určitě vyžadovali alespoň trochu latiny, a těch dalších nářečí a jazyků, jimiž se na Blízkém Východě mluvilo! Mluvil Ježíš i jeho učedníci těmito všemi jazyky tak dokonale, aby nemohlo docházet k nedorozuměním? Text bible byl navíc zapsaný s takovým zpožděním, jako by se teprve dnes někdo chystal na základě vzpomínek x generací pamětníků věrně zapsat, o čem si Karel Hynek Mácha povídal s přítelem Kaškou v hospodě. Není snad pravděpodobné, že se její text „poněkud“ odchýlil od skutečných slov a skutků hlavních biblických postav podle pravidel hry na tichou poštu?

Notně proslulá je ona věta „Snáze projde velbloud uchem jehly, než bohatý branami božího království.“ Ježíš měl nepochybně na mysli silné lano (někde jsem četl že v jednom z jazyků to znělo kanelos, detailů jsem se nedopátral), zatímco latinští zapisovači znali pouze slovo camelus - onen neblahý velbloud. A tak dále.

Fajn. Jazyková vložka na úvod stačila.

Taková Lisabonská smlouva má tisíce a tisíce stran. Obávám se, že ji nikdy nikdo celou nepřečetl, natož aby si její text pamatoval. Nebo její text mají dokonale nastudovaný alespoň náš prezident, předseda vlády, ministr zahraničí? Naše ústava je tisíckrát kratší a hle, jak s ní někteří ústavní činitelé pěkně cvičí.

Nevím, kterým jazykem byl napsán originál Lisabonské smlouvy, ale celé štáby překladatelů a přepisovačů pracovaly na jejích překladech do jednotlivých národních jazyků. Vážně nikdo z nich neudělal ani chybičku? Kdo to kdy kontroloval? Ani v originále žádná chybička nebyla? Kdo to kontroloval? Neříkejte mi, že v politice, kde se vždy tlačí na termíny, někdo moudrý prohlásil „To chce čas, trochu to nechat odležet a pak to zkontrolovat ještě jednou.“

Sám jsem zažil situaci, kdy jsem dělal odborné korektury českého překladu jedné publikace, kterou nejprve někdo přeložil z angličtiny do slovenštiny a z ní pak do češtiny. Zachytil jsem tam takové nesmysly, jako že velryba žere kůrovce. Ve slovenštině se korýši řeknou „kôrovce“ a překladatel do češtiny to nevěděl. Jindy se psalo o bílých skvrnách na hlavě, ale protože jsem daného savce znal, bylo mi to podezřelé. Tady se ukázalo, že chybu udělal už anglický autor a žádný z obou překladatelů ani slovenský korektor si toho nevšimli. Také jsem měl tu čest pár textů editovat. Prkotiny, kdy autor opakovaně dělá před interpunkcí mezeru, nepočítám. Ale co když někdo zásadně píše „docela“ místo obvyklého „dokonce“? Opravit? Neopravit?

A jsme zpět u základních eurounijních nařízení. Obávám se, že tyto dokumenty mají s biblí společnou nejen zbožně očekávanou univerzální platnost, ale i všechny ty změny smyslu detailů ztracené v překladech a přepisech. A tohle jsme se zavázali dodržovat na věčné časy a nikdy jinak!?