Před ztrátou historické paměti varoval Vint Cerf, jeden z otců internetu, na přednášce na výroční konferenci American Association for the Advancement of Science v San José a své myšlenky rozvedl v rozhovoru s britským Guardianem. Upozornil prostě na to, že naše digitální data jsou vázána na současný software a hardware, a jakmile se jedno i druhé přestane používat a nastoupí jiné technologie, je tu vážné nebezpečí, že data uložená ve starých formátech už nikdo nepřečte. V článku se uvádí příklad, kdy Doris Kearns Goodwin zkoumala Lincolnovu politiku, k níž patřilo, že Lincoln najal své protivníky z prezidentských voleb a zařadil je do svého týmu. V knihovnách historička našla pečlivě uloženou papírovou korespondenci těch lidí a z ní rekonstruovala celý příběh. V dnešním světě by tyto dopisy byly elektronické, upozornil Cerf, a za sto let ode dneška bude nepatrná šance je objevit. Příběhy budou ztraceny.

Vint Cerf má bezpochyby pravdu a neburcuje zbůhdarma. Ovšem zároveň mají pravdu i mnozí přispěvatelé do diskusí pod článkem v Guardianu. Upozorňují, že převážná většina všeho, co je nyní v digitální podobě nějak uchováno někde na nějakých nosičích, je nepotřebný odpad, a pokud to zmizí, žádná škoda. A dále, že relevantní data se stále a znovu přepisují do nových formátů a na nová média, takže už to není jako za starých dob, kdy text napsaný na pergamenu byl textem na pergamenu, dnes je to něco někde a stále se to nějak přenáší.

Což mi připomnělo epizodku, kdy jsem coby fotograf před lety fotil Zlatou bulu sicilskou v archivu Pražského hradu. Stála při mně archivářka, celá nerada, že na tu památku koukám, natož pak že na ni svítím a fotím ji.

„Přijďte za pět set let,“ řekla mi, „a bula bude vypadat úplně stejně jako dnes. Zato všechny knihy a časopisy už budou na prach.“

Tak to totiž je, zákon o entropii je neúprosný, jakákoli informace časem vane až vyvane. Ostatně sám Cerf poukazuje na trvanlivost starých médií a doporučuje zavedení nějakého digitálního pergamenu, který by měl šanci na přežití. Někdy si ale říkám, že ani ty staré pergameny nesmíme přeceňovat. Ano, králové uzavřeli dohodu, písař ji napsal na oslí kůži, úředníci k ní připevnili pečeti. Ovšem jaká vřava a bitva a tahanice byla kolem smlouvy, kolik podrazů a žďuchanců, než bylo možno namočit brk do kalamáře, to už dějiny nevědí, leda snad historik může něco tušit z jiných písemných pergamenových záznamů, ovšem zase filtrovaných tehdejší cenzurou a autocenzurou. V tomto ohledu jsou všechna století minulá ztracená, zrovna tak jako včerejšek, který je ztracený, protože už není.

Možná je to dobře. Něco je lepší nevědět. Písemnosti, pergamenové, papírové i elektronické, to je oděv doby, to, na co je vidět. A na to, co je pod tím a za tím, lépe nekoukat, nemusí to být povznášející podívaná.

LN, 16.2.2015