Za komunistů se listopad označoval za měsíc zostřeného přátelství. Noviny a časopisy se tiskly div ne v azbuce. Na jeho začátku děti měly lampionový průvod a vida, lampionové průvody nezmizely. Přinejmenším v naší obci Zvole se konají a jsem poslední, kdo by chtěl dětičkám tu radost zošklivovat nějakými poukazy na to, čeho že je to vlastně oslava. Veselice je prostě veselice, cílem je radost a nikoli pátrání po příčinách. Jak jdou dějiny, svátků ubývá i přibývá. Lampionový průvod přišel z Ruska, Halloween z Ameriky. Můžeme brblat proti jednomu i druhému, ale dětičkám se to líbí, běhají převlečené za mrtvolu a o týden později se světýlkem v ruce připomínají událost, která přivodila více mrtvol, než kterákoli jiná událost moderních dějin.

Čas oponou trhnul, zostřené přátelství se přetavilo do zostřeného nepřátelství, nicméně listopad výjimečnost neztratil. Je to měsíc zostřeného bilancování, jelikož v jeho polovině datujeme pád režimu, který s tím zostřeným přátelstvím vznikl, přežíval a padl. Letos je to mimořádně intenzivní, jsme v roce kulatého výročí. Vzpomínáme, jak to bylo, a zkoumáme, jak na tom jsme. Hodně se mluví o výzkumu, ze kterého vyplynulo, že jsme rozděleni do šesti skupin, jakýchsi tříd. Taky jsem si vyplnil dotazníček, abych zjistil, jestli jsem náhodou nespadl mezi úplné lúzry. Nespadl, vyšlo mi, že patřím do grupy číslo pět. Nejsem tedy ten zajištěný jedinec, ale že jsem cosi jako mladý dynamický s budoucností. Vzhledem k mému datu narození mi to přišlo komické, ale zároveň mě to potěšilo. Mohlo to dopadnout hůř.

Jak to dopadlo s námi obecně? Vzpomínám na jednoho známého, už je taky po smrti, který počátkem devadesátek chodil a prohlašoval: Rakušáci? Ty do sedmi let uděláme. Byl to činorodý člověk, založil stavební firmu, ta skvěle prosperovala, pracovala rychle a kvalitně, on investoval a dělal plány… Jenže lidi se mu rozutekli, nové nedokázal najít, a tak skončil jako nájemce hospody, pravda, prosperující, neboť byl schopný a činorodý. A ty Rakušáky jsme neudělali, ani za sedm, ani za čtrnáct, ani teď za třicet let.

Nebo snad udělali? Jak se vlastně máme, jako Češi, po třiceti letech?

Nějak se v tom nevyznám. Statistikám nevěřím, ani Benjamin Disraeli jim moc nedůvěřoval, soudě podle prohlášení, že existuje lež, pak zatracená lež a nakonec statistika. Jezdívám na Západ, letos jsem byl ve Francii a na jaře v Itálii. Když tak koukám kolem sebe, nezdá se mi, že by tam lidi tonuli v blahobytu. Vidím obchody a co v nich je, vidím doma, auta mají v průměru v nižší třídě než u nás. Co je ale výrazně lepší, je servis státu: infrastruktura, veřejné stavby. To je asi tím, že i po třiceti letech je u nás stát jaksi státní a chová se úplně stejně, jako když byl listopad měsícem zostřeného přátelství.

Někde se stala chybka.

LN, 4.11.2019