Listí už zmizelo ze stromů, do první adventní neděle zbývá ještě týden. Podle předpovědi mělo mrznout, ale je kolem osmi stupňů a celý den mrholí. „Jeď opatrně, vypadáš unaveně a to počasí…,“ loučila se se mnou starostlivě babička, když jsem jí předal dítě a přivolal výtah. Kolikrát jsem už jel touhle cestou? Nevím, snad padesátkrát, snad stokrát. Chvíli za Mladou Boleslaví přibrzdit, sjet z dálnice doprava na okresku a dál na Mělník, bez přemýšlení, po paměti.

Jenže ta křižovatka vypadá nějak jinak a… Strhnul jsem volant doleva a prudce zabrzdil na krajnici. Kolem mě prolétlo auto, zrcátka se téměř dotkla. Roztřásla se mi kolena. Stál jsem v protisměru a nechápal, co se to stalo. Za okamžik se mi vrátila duchapřítomnost a došlo mi, že jsem nejen odbočil o exit dřív, ale z nepochopitelného důvodu se navíc choval jako v jednosměrce. Ještě že jsem tomu řidiči neviděl do obličeje.

Tak takhle to tedy je. Člověk udělá fatální chybu a vůbec neví jak. Tolikrát jsem už slyšel ve zprávách, že autobusák, který vyjel ze zatáčky, byl nejzkušenější v podniku, že pilot, který školácky pochybil, měl nalétáno nejvíc hodin… Spojení nakrátko, únava materiálu, selhání, jehož pravděpodobnost se se statistickou neúprosností každým dnem přibližuje. Rutinér je ohroženější než začátečník.

Oklepal jsem se, poděkoval svému andělu strážnému a pokračoval v cestě, ačkoli bych byl šel nejraději na vlak. Podruhé už takové štěstí mít nemusím. Silnice od Jizerního Vtelna do Bezna vede několik kilometrů rovně jako přímka mezi poli a je lemována starobylou alejí. Pokaždé projížděje tudy velebím v duchu neznámého barokního krajináře, neboť na horizontu ční k nebesům přímo z asfaltu vertikála kostelní věže a jak se přibližuje, vyrůstá před očima. A pokaždé si říkávám, že jednou, až nebudu spěchat, u bezenského kostela zastavím.

Zaparkoval jsem v kaluži u pískovcové zdi s opadanou omítkou. Stánek Boží vypadal zblízka neudržovaně a byl zavřený. Prošel jsem tedy boční brankou do prostoru mezi faru a záď kostela. Schodiště k sakristii bylo obrostlé hnědými polehlými kopřivami. Na kousku trávníku, který se zelenal u paty kostela, jsem spatřil dva bílé předměty. První byl fén na vlasy. Druhý mrtvý holub s andělsky roztaženými perutěmi. Kýč? Znamení pro mne, bezbožníka? Jaké?

Déšť zesílil, vrátil jsem se k autu. O dvě hodiny později jsem se doma zabořil do pohovky a pustil televizi. Hlavní zpráva - pirát silnic dostal pět let za vražedný manévr. Všichni jsme to viděli – superbem ve stodvacetikilometrové rychlosti vytlačil z dálnice mazdu, jejíž posádku předtím gestikulací urážel za pomalé předjíždění. Jasné jak facka, videozáznam z dálniční kamery ho usvědčil. Pak zavolal záchranku, mnohokrát se omluvil, zaplatil škodu. Nesnažil se zpochybnit, že to vše zapřičinil. Jen tvrdí, že to neudělal schválně, že to byla řidičská neobratnost. Co má taky říkat, že, gauner jeden, nafoukaný manažer.

Soud rozhodl přísně. Exemplárně. Nenechal se zviklat upocenými výmluvami a pozdní lítostí arogantního grázla, majícího proti sobě všechna svědectví a znalecké posudky. A hlas lidu. Vina je jednoznačná. Podezřele jednoznačná.

Soudce mu neuvěřil, přesně tak to řekl. Neuvěřil. Může mít někdo pravdu přesto, že nikoho nepřesvědčil? Asi ne. Tedy žádný vystresovaný nešika, ale na devadesát devět procent zabiják. Asi. Jenže jaká byla pravděpodobnost, že posádka smeteného auta vyvázne živa a zdráva? Žádná. A přece, nic se jí nestalo. Znamení? Jaké?

Víra je ošemetná věc. I nevíra. Uvěří-li člověk v Kristovo vzkříšení, nepotřebuje to nijak doložit. Bláhové je volání po důkazech a přebíjení argumenty. Není žádné šedesát pro, čtyřicet proti. Je jen ano nebo ne. Osvícení nebo tma.

Někdo marně čeká na znamení, jiný je nerozpozná. A někdo na ně nevěří.