Neviditelný pes

FEJETON: „Zlé sestry“

19.12.2018

Nejspíše to znáte také: „moment – mám to na jazyku“, nebo „kde jsem, sakra, nechala ty brejle?“ a úplná klasika „jak se jenom jmenuje ten herec, co …“.

Podle odborníků nás paměť začíná zrazovat již po čtyřicátém roce. Nejčastěji to jsou jména, která si ne a ne vybavit. Napadají nás pravděpodobná první písmena nebo podobná slova. Britský psycholog James Reason nazval tato neodbytná slova „zlými sestrami“ s odkazem na pohádku o Popelce a jejích sestrách, které se chtěly vetřít do princovy přízně. Zlé sestry na sebe neodbytně přitahují naši pozornost a podle některých vědců pomáhají vybavit si to správné slovo, ale podle jiných naopak celý proces prodlužují. Ať už je tomu tak nebo tak, nejedná se většinou o závažný problém.

Někdy však ale tato selhání byť jakkoli roztomilá – „jak se jmenuje takový to dřevěný, jak se na tom krájí?“ - mohou signalizovat jisté nebezpečí. Zničené vztahy, justiční přehmaty, nebo plíživý počátek vážného onemocnění. V podobné situaci opravdu není o co stát.

To byl případ mého dědečka. Na konci života trpěl stařeckou demencí a snad ještě více touto nemocí trpělo jeho nejbližší okolí. Byl nejenom zmatený, ale někdy i agresivní. Vzpomínám na to, jak jednoho slunného odpoledne seděl na schodech před domem, křehký, shrbený, nemohoucí věchýtek, pouhý stín někdejšího muže. Cítila jsem bolest při pohledu na něj a uvědomovala si, že dědeček je již částečně někde jinde, kam ponenáhlu odejde úplně, a tak jsem smutně usedla vedle něho. Chvíli jsme oba hleděli před sebe, načež ke mně obrátil svou laskavou tvář, začal mi hladit ruku a něco nesrozumitelně slabým hláskem brblal, když v tom náhle mocně zařval, napřímil se hrozivě a z jeho očí sálala taková zlost, že jsem zděšeně vyskočila a utekla až na druhý konec zahrady. Občas se také stávalo, že dědeček vyběhl na ulici jen v podvlékačkách a sprostě pokřikoval na kolemjdoucí sousedy. Babička s maminkou se nestačily omlouvat, ale lidé vždy říkali, že je to neuráží, protože si dědečka dobře pamatují jako velmi slušného pána a chápou, že je nemocný.

Myslím také na naši drahou Wendy. Poznala jsem ji jako sebevědomou, ráznou ženu, která suverénně a jako generál organizovala život celé rodiny. O to více je bolestné zjištění, že trpí těžkými poruchami paměti. Když k ní naše dcera s rodinou přijela na krátký pobyt, byli požádáni o maximální ohledy a nedávali Wendy najevo, že už jim nějakou informaci sděluje poněkolikáté, protože by ji to silně rozrušilo. A tak je obklopena soucitnými a lákavými lidmi, kteří se snaží jí neubližovat.

Někdy z toho však mohou plynout i jisté výhody. To když našemu vnukovi Wendy třikrát po sobě nabídla zmrzlinu. V poslední době myslím také na to, že to byla právě ona, kdo nám pokaždé poslal první vánoční přání, a uvažuji s poněkud hodně smutným černým humorem o tom, kolik nám těchto pohledů asi pošle letos.



zpět na článek