Před několika dny jsem se v podstatě náhodně stavil u kamarádky v Poděbradech. Bydlí v podnájmu v garsonce, kterou na chvilku musela opustit a s omluvou mne v ní zanechala samotného. Sotva se za ní zavřely dveře, uslyšel jsem ten zvuk poprvé. Pípání. Připomnělo mi to něžné hlásky nádherně žlutých, malinkatých kuřátek, které mi kdysi moje rodná babička z Mníšku pod Brdy předváděla v pletené ošatce.

Bylo mi to sice divné, ale jako milovník všech zvířat jsem se rozhodl zdroj toho zvuku objevit. Okno kuchyně bylo pootevřené, takže nějaké pískle se skutečně mohlo do tohoto prostoru omylem dostat. Spustil jsem se tedy na kolena a jal se prohledávat podlahu v kuchyňce, odkud se onen zvuk ozýval. Plazil jsem se dokonale, téměř jako chřestýš, ale stejně jsem zdroj onoho pípání nebyl schopen identifikovat.

Paní domu mne po svém návratu zastihla právě v této, pro mne nelichotivé pozici ležícího střelce se vzhůru vyšpulenou zadnicí.

„Co to děláš?“ zeptala se překvapená mou polohou.

„Máš tu někde ptačí pískle,“ odpověděl jsem jí bystře. „Každou chvíli někde tady pípá!“ vysvětlil jsem situaci. „Buď chvilku zticha!“ vybídl jsem ji.

Za pár vteřin se opět ozvalo ono pípnutí. „Slyšela jsi to?“ zeptal jsem se nadšeně.

„Ále jó, tyhle zvuky dělá tahle elektronicky řízená trouba. Něco mi sděluje, ale já zatím nevím co,“ dodala s omluvným tónem v hlasu. „Ještě jsem si nestačila přečíst návod.“

Takže žádné pískle jsem před smrtí nezachránil, což mne jako těžce postiženého ochránce zvířat dost mrzelo.

O to šťastnější jsem byl o několik hodin později v ZOO chleby u Nymburka, kde jsem fotografoval varana zeleného a další místní zvířecí atrakce. Zdejší zvířecí exponáty fotografuji již dlouho, a tak se po minizoo v Chlebích pohybuji již jako po vlastním bytě.

Právě jsem udělal jsem několik záběrů svatebně vyzdobeného kura, když mne upoutal pohyb v malém umělém jezírku s rychlým přítokem vody plastovou rourou.

Už dlouho poměrně blbě vidím a bez brýlí se neobejdu. Právě jsem pracoval s digitálním fotoaparátem Olympus, který je takzvanou nepravou zrcadlovkou. Promítá snímaný obraz do hledáčku, takže člověk má pocit, že fotí skutečně to, co právě vidí.

Ale ona to tak úplně pravda není. Obraz ve zmíněném hledáčku je značně nekvalitní, ale použít se dá.

To, co upoutalo mou pozornost, byla tmavá kachna a velmi světlá kachnička, která se k ní právě blížila.

Jako správný fotoreportér jsem okamžitě zareagoval a využil jsem jeho extrémně kvalitní transfokátor k zachycení této, dle mého názoru, zajímavé situace.

Udělal jsem jeden, druhý a třetí snímek. Pak se začalo káčátko od své matky vzdalovat. Já jsem se rozhodl přiblížit.

Hned jak jsem udělal první krok, káčátko se ke své mamince opět rychle vrátilo. Zmáčkl jsem znovu spoušť. A mám to!!!

Pomaličku jsem se přibližoval, abych získal vyšší kvalitu záznamu.

Když už jsem stál dva metry od „jezírka“, připadlo mi chování kačenek poněkud podivné. Odtrhl jsem zrak od digitálního hledáčku a podíval se na fotografované objekty přímo. Vypadaly skutečně podivně. Mnou obdivovaná zvířátka totiž byla z plastu. Jediným zdrojem jejich pohybu byly náhodné proudy vody v jezírku napájeném plastovou rourou.

Nakonec jsem si přece jen našel odůvodnění, proč jsem tuto scénu tak poctivě a s nasazením fotografoval: Tyto kachny jsou totiž naprosto nesmrtelné! A uznejte, kdo z vás to má?