Málokdy se Československá republika vyznamenala tak jako v únoru roku 1925, kdy v Jánských Lázních uspořádala mezinárodní lyžařské závody, později prohlášené za mistrovství světa. Organizátoři si poradili i s nedostatkem sněhu. Vojáci ho sváželi na saních ze svahů Černé hory a rozhazovali lopatami po tratích i kolem Krakonošova můstku. K ubytování byly využity lázeňské budovy s veškerou lékařskou péčí i s vyhřívaným bazénem. O hudební zážitky se postarala armáda i pěvci Národního divadla v Praze. Všechno se zdařilo!

Protože nejlepší závodníci ze skandinávských zemí se mistrovství nezúčastnili, triumfovali domácí reprezentanti na celé čáře. Vyhráli všechny čtyři závody a získali skoro všechny medaile, jen dvě přenechali cizincům! Otakar Německý zvítězil v běhu na 18 km i v severské kombinaci, Wilen Dick ve skoku a Franz Donth v nejtěžším závodě - v běhu na 50 km. Protože sníh mizel v oblevě doslova před očima, zahnali pořadatelé závodníky do vyšších poloh Krkonoš a nachystali jim spoustu stoupání i sjezdů. Většina borců to vzdala a do cíle dorazili jen ti nejodolnější.

Když závody skončily, sešli se naši reprezentanti v hospodě, aby velký úspěch oslavili.

„To jsme jim to natřeli!“ jásal Německý. „To čuměli, jak jsme dobří! A je úplně jedno, jestli vyhrál Čech nebo Němec. Hlavní je, že se Československo před světem vytáhlo.“

„Ja, richtig - Československo,“ řekl poněkud trpce Donth, dřevař z Rokytnice nad Jizerou. „ Říkáš Československo, ale ukaž mi tady jediného Slováka. A o nás Němcích se v názvu tohohle státu vůbec nemluví.“

Většina v hospodě souhlasně zabručela, protože kromě Německého tu získali medaile jen Němci z Krkonoš a Krušných hor.

„Neboj, to se všechno časem nějak spraví,“ uklidňoval ho rozjařený Německý.

„To jsem zvědav jak,“ pravil Donth a ukryl svůj opálený nos v půllitru s trutnovským pivem.

Donthova skepse se ukázala jako oprávněná - vlažné přátelství mezi Čechy a Němci dlouho nevydrželo.