Je to už nějakých pětatřicet let, co u našich tehdejších dveří zazvonily dvě návštěvnice z ciziny. Návštěva měla skoro klasický pohádkový model: jedna byla hezká, druhá nehezká, ta hezká byla přívětivá, zatímco ta druhá přísná a spíš protivná. Byly to jakési západní feministky, jejichž jména jsem dávno zapomněla, a přinesly mi k podpisu celkem rozumný dopis o lidských právech. Věc měla háček: dopis mohly podepisovat jen ženy, neb šlo o ženskou akci. Snažila jsem se jim vysvětlit, proč ho nepodepíšu: angažuji se jako občan, nikoli jako žena, nehodlám se účastnit čistě ženských akcí, poněvadž pro mne jsou muži a ženy zcela rovnoprávní občané. A kdybych narazila na text, který mohou podepisovat jen muži, pokusila bych se organizátorům vysvětlit, že ženy nejsou méněcenné.

Návštěva měla poněkud komický průběh. Nehezká feministka si mě změřila, odměřeně mi řekla, že v dopise jde o svobodu, a otázala se: „Vy se snad cítíte v Československu svobodná?“ Naštvalo mě to a odvětila jsem: „Ano. Cítila jsem se svobodná i v kriminále, ale tomu byste asi nerozuměla.“ Než si stačila rozmyslet další otázky, chopila se své role ta hezká: „Ale říkala jste, že se vám ten dopis líbí. Václavu Havlovi se také líbil, říkal, že by to podepsal.“ Dost mě to překvapilo, dopis začínal slovy „My, ženy z pěti zemí…“ Namítla jsem, že pod takovou hlavičkou se bude podpis Václava Havla dost podivně vyjímat, a návštěva skončila zdvořilým rozloučením. Dopis byl po týdnu zveřejněn, Havlův podpis pod ním pochopitelně nebyl, byly tam podepsány opravdu jen ženy.

Podobný pocit nepatřičnosti jsem měla, když ke mně před několika dny z médií dolehla okrajová zpráva, že se jakási matka obrátila na německý soud, protože její dceru nepřijali do chlapeckého sboru. Přišlo mi to absurdní, směšné: proč proboha někdo chce přihlásit děvče do chlapeckého sboru? Proč mluví o diskriminaci, když tam dceru nepřijmou? Copak sám název nemluví o tom, že jde o sbor, v němž zpívají kluci?

Je to otázka obecnější: musíme opravdu bořit všechny přehrady? Vůbec nepochybuji o tom, že mají být ženy placeny za stejnou práci stejně jako muži. Nepochybuji ani o tom, že jsou ve veřejných funkcích ženy – tedy některé – stejně schopné jako muži – rovněž někteří. Při vyhlašování kvót se ale ošívám: co když se mezi kandidáty najde víc schopných žen? Nebo mužů? Má se dávat přednost pohlaví před schopnostmi? Podle mého názoru rozhodně nikoli.

Mívám s tím trochu problém, občas se dostanu do sporu se zástupkyněmi či zástupci rovnosti, pro které jsou konkrétní schopnosti zřejmě méně důležité. Vysvětluju si to tím, že jsem prostě předpotopní, narodila jsem se, jak kdosi pravil v podobné debatě, v první polovině minulého století a s některými přesvědčeními hodlám dožít. Chápu, že rovnostářům jde i o to, povzbudit ženy, aby se do těch funkcí hlásily, že je to vlastně propaganda. Jenže – děvče v chlapeckém sboru?

LN, 30.8.2019