Dle práva jsem vesničan. Bydlím deset minut cesty autem za hranicemi Velké Prahy v obci Zvole, která má k 12. srpnu letošního roku 1549 trvale hlášených občanů, z toho 158 cizích státních příslušníků, s průměrným věkem 35,5 roku. Ob jednu obec směrem k Praze leží Dolní Břežany. V sobotu se tu konala velká sláva, kardinál Vlk tam světil nové náměstí, jakož i renovovanou náves před břežanským zámkem. Na slavnosti jsem nebyl, protože jsem v tu dobu byl na Loučení s podzimem v japonské zahradě manželů Wiesnerových v obci Oleško. No a nedaleko nás je obec Libeň. Tam bydlí pan Fejfar, který svoje muzeum traktorů rozšířil o sekci velmi netraktorovou, totiž o sekci loutkových divadel a starých hraček.

V sobotu večer jsme si na zahradě se ženou užívali pohledu na hvězdné nebe. U sousedů pálili táborák a v sousední Březové uspořádali ohňostroj.

Třeba jsou to maličkosti, které nestojí za řeč. Možná ale, že nejsou. Když jsem počátkem devadesátých let začal jezdit „ven“, záviděl jsem těm lidem tam, jak společensky žijí. Navštěvují se, pořádají zábavné a sportovní akce, stýkají se mezi sebou. I v malých obcích a městečkách se pořád něco dělo. Naše země byla z tohoto hlediska tenkrát ještě temná a dlouho to trvalo, než se začala vzpamatovávat.

Dnes se optimismus nesluší. Ekonomika je bídná a věřte, že to taky sakra cítím na své kapse, tomuhle holomrazu asi neunikne nikdo. O politické situaci asi nemá smysl mluvit, takzvaní vrcholní politici nás úspěšně ubezpečují o své malosti a trapnosti. Americká kapitulace před Ruskem je vrchol toho všeho a ponese to dlouhodobé fatální důsledky. Optimista tu opravdu nemá moc zdrojů inspirace.

Já se upínám k životu kolem sebe. Tamhle vidím před domem člověka, který seká vlastní sekačkou obecní trávník. Kolik bylo vysázeno stromů! I to náměstí v Břežanech a celá okolní výstavba jsou prostoupeny zelení. Není pravda, že se myslí jen na prachy. Kromě domů se v těch Břežanech buduje i park, velkorysý, s jezírky a potoky a dřevěnými mostky. Těším se, až bude otevřený a půjdu se do něho projít a budu vzpomínat na vznik jiného parku, v Praze na kopci zvaném Mrázovka, kde dřív byla jen divoká skládka porostlá nepřehlednou špinavou džunglí.

Ten optimistický pohled má ještě hlubší příčinu. To pozitivní, o čem mluvím, ať je to vznikající park anebo uspořádání orientačního běhu pro děti, ten se běžel dnes ráno u nás ve Zvoli, to všechno nespadne z nebe. Je to lidské dílo a nevzniklo by to bez zájmu a zaujetí. A jsem zase u toho, jak jsem záviděl „lidem venku“ před dvaceti lety. Dnes už to závidět nemusím. Čím dál víc lidí bere veřejné věci za své a je ochotno něco dělat pro ty druhé. Klacků pod nohama je spousta a přibývá jich, čím výše se ve strukturách správy státu dostaneme. Ale lidská činorodost je asi něco, co se nedá tak snadno spálit.

Vím, že optimismus a pozitivní pohled se dnes nenosí a že se nad mým posledním slovem nejeden čtenář ušklíbne. Já bych mu ale poradil, ať si vezme kolo a jede se projet. Věřte, pomáhá to.

LN, 21.9.2009