Ústav pro studium totalitních režimů mě v posledních měsících zaměstnával víc než dost, a mnohdy to bylo nepříjemné. Proto jsem s nadšením přivítala nabídku na překlad nové knihy Ann Applebaumové. Překládání je práce náramně příjemná - intelektuální zábavy má člověk dost a dost, občas narazí na zapeklitý problém, jehož řešení mu naskočí až po nějaké době a v nečekané situaci (mně z neznámých důvodů většinou v tramvaji), ale nemusí si přitom vymýšlet nic vlastního, někdo to už za něj vymyslel.

Applebaumová je autorka velmi slavná, za knihu Gulag dostala Pullitzerovu cenu a je to dílo zásadní. A vymýšlí tituly, které je hračka přeložit: nová kniha se jmenuje Železná opona, to umí i překladač Googlu, který jinak někdy předvádí výkony, ze kterých jde hlava kolem. Nová kniha, jak jsem už věděla, se zabývá tím, jak se podařilo obyvatelstvo původně slušných zemí zkomunizovat. To je téma, které mě zajímá a které bude nepochybně zajímat i čtenáře, na syntetickou českou práci s tímto tématem jsem ještě nenarazila. A v neposlední řadě, říkala jsem si, aspoň na chvíli zapomenu na tu nešťastnou instituci.

Otevřu tedy knihu, na kterou jsem se těšila, a co nevidím? Hned na začátku autorka uvažuje, zda je "totalitarismus" příhodný pojem pro označení bývalých středoevropských režimů. Poněkud mě to roztrpčilo, chtěla jsem přece vypadnout z momentální situace, vrátit se o sedmdesát let zpět a věnovat se úplně jiným problémům než těm, které na mne doléhaly z médií. Tak ty taky? zavyčítala jsem v duchu autorce.

Davídek vyskočil na stůl, z očí mu šlehaly blesky: "Jak to pracuješ? Copak sis už nedala železné pravidlo, že začneš pěkně od toho nejmíň zábavného?" Měl pravdu, ovšemže jsem si už nacvičila, že nejlepší je začít od bibliografie, rejstříku, poděkování a všech těch výčtů, do kterých se pak člověku na konci strašně nechce. Nalistovala jsem tedy příslušnou bibliografii a pustila se do práce. Odsunout problém na později bývá semo tamo výhodné. A až se dostanu k začátku, třeba už zájem o ÚSTR vyvane, utěšovala jsem se. A vůbec - možná jsme přece jen světoví, když se tu veřejně diskutuje o problému, o kterém přemýšlí Ann Applebaumová.

Ani s bibliografií to ale nebylo moc veselé: je v ní spousta maďarských jmen a titulů, které sice netřeba překládat, ale už opsat je bez chyby je strašně pracné. Když jsem dospěla k písmenu C, napadlo mě, že je to nějaké divné: spousta polských, německých a maďarských titulů, ale české? Nula. Tedy občas se český autor mihne, ale díla jen v angličtině. Narazila jsem na dvě knihy nepochybně české: Milan Kundera, The Joke, a Heda Margoliová Kovályová, Under Cruel Star (česky se ty memoáry jmenují Na vlastní kůži).

Hm, tak takhle se to má s naší světovostí: mezi českými historiky či adepty historie se nenašel nikdo, kdo by Applebaumové byl ochoten a schopen dělat asistenta, hledat v archivech a po diskusi s autorkou, která česky pochopitelně neumí, vybrat patřičné citace. Takže česká historiografie bohužel ostrouhala.

LN, 17.5.2013