Na počátku pokládala milovnice dětí a estetického prostředí, paní P, na jídelní stůl vyžehlený ubrus a vázu s květinami. Všechny její děti bez rozdílu projevovaly čilý zájem o ubrus i vázu a sotva si uměly stoupnout, už za ubrus tahaly a strhávaly spolu s ním i vázu, aby si ji i s květinami mohly na podlaze lépe prohlédnout.

Moudrá paní se rozhodla ubrusu se vzdát. Když počet jejích dětí narostl na šest, objednala si u truhláře krásný veliký kulatý stůl z piniového dřeva. Ovšem děti, některé v té době už velké a velmi samostatné, se svými přáteli často zapomínaly na maminčiny pokyny, které každému z nich udělila písemně: Každý, kdo si v kuchyni samostatně připravuje pokrmy, opustí kuchyň ve stejném nebo ještě lepším stavu: Použité nádobí patří do myčky, kelímky od jogurtů do odpadu atd…

Téměř pokaždé, když paní P vstoupila do kuchyně, nalezla na stole sešity, tužky, nůžky, karty, krabice od cornflakes, kelímky od jogurtu, použité misky, skleničky a hrníčky, slupky od okurek nebo skořápky od ořechů, škrabky, nože, lžičky, prázdné láhve a odstřižené rohy od pytlíků s mlékem. Výchovný cíl před očima, nepřestávala své ratolesti na neuklizené věci upozorňovat. Zároveň si ovšem navykla rychlými pohyby špinavé nádobí sklízet do myčky, která stála hned vedle jídelního stolu.

Po nějakém čase museli členové rodiny zjistit smutnou skutečnost. Z uklízení ze stolu se stal chorobný návyk. „Kde je ten příbor, který jsem si právě položil na stůl?“ ptal se nejstarší syn, který si právě ohřál večeři. Ubohá matka, aniž si toho byla vědoma, okamžitě sklidila čistý příbor ze stolu do myčky. „Nech mi tu misku,“ tahala se s maminkou dcera, která si právě misku položila na stůl, aby ji naplnila cornflaky, ale matka ji pohotově uchopila s jediným cílem…uložit ji do myčky.

Nešťastná paní P a ubohá její rodina.

Jméno dotyčné osoby je úmyslně pozměněno a jakákoli podobnost s osobami, které znáte, je čistě náhodná