Toto pondělí, tedy 21. srpna, Měsíc překryje slunečné kotouč a nastane úplné zatmění. Stín přejde přes šíři Spojených států a na celé jeho trase je 70 % jistota bezmračného počasí. Bude to tedy zcela luxusní zatmění, abyste mohli pozorovat to příští úplné, musíte se 2. července 2017 plavit v Tichém oceánu, anebo si na něho počíhat v Peru či Argentině, ale to už bude krátce před koncem parády. Pro našince má datum 21. srpna jiný význam než astronomický. Když ale jsme o tom datu přemýšlel, uvědomil jsem si, že tenkrát v tom roce 1968 taky došlo k čemusi, co připomíná zatmění. Jenom se to mnohem hůř vysvětluje. Jsou kolem mě lidi, kteří byli tenkrát ve věku, kdy si hrají v uhláku na horníka nebo byli na houbách. Ptají se mě, jak to tenkrát bylo.

Je to měsíc, kdy trojice Ladislav Jakl, Václav Klaus a Jiří Weigl vyvolali pozdvižení, když se společně opřeli do románu Citlivý člověk od Josefa Topola. Napsali článek a hovořili tam o Topolově elitářství a konstatovali, že i za minulého režimu, cituji, se lidé snažili, jak jen to šlo, vydobýt si kousek svého vlastního štěstí a dělat něco dobrého a užitečného, a konstatují, že na tom není nic buranského, jak to charakterizoval Josef Topol.

A najednou tu máme stín, zatmění Slunce, stín doby od nás vzdálené. Dokonce mám dojem, že se vzdaluje rostoucí rychlostí, a úměrně tomu že ten stín je čím dál temnější. Třebaže jsem to všechno zažil, nemám jasný obraz, spíš kontury. Ptám se, jaká to byla doba a jestli má nějaké základní rysy, na nichž by bylo možné se shodnout při pohledu z jednoho i druhého břehu.

Zdá se mi, že ten vpád 21. srpna a vše, co následovalo, změnil situaci v tom smyslu, že bylo mnohem těžší dělat něco dobrého a užitečného. Ten režim ztratil zbytky zájmu o výkon a staral se jen o udržení existence. Na vedoucích pozicích převažovaly oddané nuly. V šedesátých, ale i padesátých létech byla atmosféra jiná. Samozřejmě to byla komunistická diktatura, ale přece jenom i mezi straníky bylo těch schopných a tvůrčích lidí mnohem víc, než po normalizačních čistkách v sedmdesátých létech. Ve svém úhrnu to byla doba šedá, nudná a zoufale nevýkonná. Ten režim sám sebe unudil k smrti.

Proslýchalo se tenkrát, že noví vládcové mají zásadu, že nepotřebují lidi nadané, ale oddané. Lidi si to říkali, ale nevím, jestli to byla pravda. Jisté však je, že ten princip režim dodržoval s důkladností lepší věci hodnou.

Takto nějak to vidím, ale opakuji, že se to špatně vysvětluje. Je to pohled naveskrz nedramatický. Je to pohled do houstnoucího stínu, do stínu zapomnění.

Na drama si musíme ještě rok počkat. Příští rok bude padesáté výročí ruské invaze. Uvidíme, v jakém duchu ho budeme připomínat. I na tom záleží, kdo bude na Hradě, jestli tam zůstane muž, který nabádá bratříčka, aby temnotě od východu vrátka otevíral.

LN, 21.8.2017