Neviditelný pes První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996

User-friendly interface

Z takových a podobných případů, jaký uvádí MUDr. Vodvářka, ve svém byznysu mimořádně uspěla například firma Apple Inc., protože její výrobky musely vždy mít uživatelsky přátelské rozhraní. A Steve Jobs za porušení toho pravidla z firmy i zaměstnace vyhazoval.

A v Česku? Můj první článek v časopise MAA (někdy v roce 1975) se týkal právě toho uživatelsky přátelského rozhraní. Nejsem si jist, zda se čeští ajťáci tomuto tématu při svém studiu dnes již (a dostatečně) věnují. Na školách informatiky býval vždy důraz na algoritmy a logiku.

V České spořitelně například nedávno zavedli nový software, který se jmenuje George (docela netypické české jméno, viďte?), a ten má horší uživatelské rozhraní, než měl jeho předchůdce. Alespoň to je to, co tvrdí lékaři, coby uživatelé (end-users). Marketingově se vás tato organizace bude ale snažit přesvědčit o opaku. Pokrok v marketingu je naopak zřetelně viditelný a existuje také vyšší sebevědomí pracovníků (zejména po absolvování kurzů asertivity: pevný stisk ruky a přímý pohled do očí, ...).

Mezi řádky

... z článku kromě jiného plyne, jak je nízká cena práce lékaře. Který musí ťukat( ať již dříve do stroje, nebo nyní do PC). Na západě jsou si toho vědomi, postavení lékaře je na jiné úrovni a mají tam písařky. Podle ekonoma Ricarda by cena práce měla odpovídat i času potřebného, aby tu činnost mohl provozovat. Což u začínajícího lékaře je 6 let, u atestovaného 12 let. A mít po 12 letech 350 Kč hrubého za hodinu? Prostě v našem socialistickém zdravotnictví to tak je. A při podfinancování a personální devastaci to bude jenom horší. Lékař 300 hodin měsíčně v práci a navíc po práci ťuká do stroje, aby dopsal vše, co nestihl při tom extrémním počtu pacientů. Musí, hlavně z forenzních důvodů.

Již někdy v devadesátkách

jsem byl nucen absolvovat jakési ultrazvukové vyšetření. Nejenže ho tenkrát prováděla sama primářka, ale ta dáma dokázala psát na počítači všemi deseti obdivuhodnou rychlostí a ještě se mnou současně komunikovala s naprostým přehledem. To jsou vlastnosti dané pouze ženám! Když jsem jí, poněkud udiven touto schopností, položil otázku, odvětila (a stále psala!): Zaplatila jsem si kurz psaní všemi deseti, jinak bych nic nestihla a přitom i ta lékařská zpráva byla prosta překlepů. Ať si genderisty užijí: tohle žádný chlap nedokáže!!!

Re: Již někdy v devadesátkách

S vlastností žen, dělat více věcí najednou, máte pane Lepko pravdu. Najdou se ale výjimky i mezi muži. Stalo se mi před mnoha desetiletími, že jsem potřeboval něco vyřídit s radioamatérem, který právě zapisoval (rukou) šifrovaný text, řítící se na něj ze sluchátek ve formě teček a čárek (morzeovka) rychlostí kolem 180 znaků/min.

Usmál se na mě a pravil: "Co potřebuješ?" Já na to: "Počkám, až dopíšeš, nebudu tě rušit." Radioamatér mě šokoval sdělením, že můžu klidně mluvit. Jemu že "to jde" z uší rovnou do ruky a nemusí na to vůbec myslet. Podivuhodná a pro mne stále ještě (u mužů) nepochopitelná vlastnost.

Pokrok ne, zastavíš! :-)

Děsí mně, že přijde další fáze pokroku, že budou zrušeny reálné peníze a platby půjdou virtuálně. Doufám doslova, že se toho nedožiji, že nebudu k tomu donucený. Straší i představy, že zmizí řemesla, jako zedník například, protože se budou domy tisknout obří tiskárnou. Dokonce i jídlo už dokáží nějak vytisknout, jsem zaregistroval na internetu. Taková hospoda je snad snem IT fanatika, leč nás samouky na PC děsí. Možná bude virtuální i potěšení z oplodňování a potomky inseminačně zajistí počítači řízený automat.

Mládí se nebojí, protože nemá zkušenosti, pravil jakýsi klasik. Takže mé obavy z technologií nové doby berou mladí se shovívavým úsměvem. Ještě nemají totiž tu zkušenost, že i na ně dojde a oni se budou nuceni přizpůsobovat daleko novějším technologiím, než jsou dnes, což psychicky pro ně bude nám starým podobné. Pokrok... Magické optimistické slovo, které se ve společnosti nesluší hanit. Za sebe říkám pokrok probůh už ne! Zastavit se nedá, ale dá se mu uhnout(?), nebo si ho zastavit pouze pro sebe. Ještě že mám tu zahradu, kde si rýčem, motykou a v rámci technologií dřívější doby, vypěstuji zeleninu, ovoce a pot na těle. Při tom zapomenu na své nervy z toho, že syn letí služebně do tramtárie, teď například do Číny. Potomkům pokrok nezastavím. Bohu dík! ;-)

Třeba taková

CNC mašina je proti obyčejnému soustruhu taky hodně složitá. Ale, když se to umí - je to nesrovnatelné.

Byť to není snadné, k technickému pokroku lépe radostně přistupovati, nežli se naň zavile tvářiti :-)

Chytrý telefon nechci, již ten "obyčejný" ze mně občas dělá hlupáka. A to ještě u nás nepropukl naplno IoT (internet věcí) - že třeba v klice a zámku u dveří bude mikroprocesor s Modrým Zubem, by snad ani J.Verne nevyfantazíroval.

Bohužel

stále 90% doktorů ťuká do klávesnice dvěma prsty. I když někdy docela rychle.

Re: Bohužel

Jako policajti. :-)

Checht!

Na počítač jsem se radostně vrhla v roce 1991 - nebyl napojený na síť, měl jen textový editor T602, ale zaplaťbůh za něj, byla to velká úleva. Psát s průklepáky, proloženými kopíráky (1+9) - to už radši ne. Doma u rodičů jsme kdysi měli starý americký stroj Smith z 30. let, v práci pak nejčastěji Zetu nebo Consul. Elektrický jsem měla až v roce 1990.

Vím, co obnáší psaní propoušťáků, taky jsem si to vyzkoušela - jako zdravotní sestra a potom sekretářka na interně. Litovala jsem lékaře, kteří psát na stroji neuměli a datlovali jednu stránku půl hodiny.

Pravé eldorádo ale nastalo, když naše pracoviště napojili na síť, často jsme šátrali na netu (někteří výtečníci hrávali karty) a psaní ve Windows bylo taky výhodnější, s mnoha funkcemi. Když jsem odešla do důchodu, pořídila jsem si komp domů a radši tady ani nebudu ventilovat, kolik hodin denně u něj strávím (stejně by mi to nikdo nevěřil).

Jak jsme jenom mohli bez PC žít? :-))

Re: Checht!

Pokrok nezastavíš a bojovat s ním je nadlidské. Moje dcera před 35ti lety vyslechla naše povídání o mládí a pravila: Jak jste mohli žít bez televize? Nyní, ve pokročilejším věku, obdržel jsem od syna chytrý telefon, moc jsem ocenil, že se dá do něj diktovat, bohužel však píše něco jiného, než říkám, zřejmě už je dokonce vychytralý a tak mi nezbývá, než svými prsty kopáče datlovat na miniaturní klávesnici, usoudil jsem, že ty hračky jsou opravdu pro děti. Vejdeš do šaliny, děti sedí a hledí do mobilů, nedávno jsem byl poučen proč: v šalině jede wifina zdarma.