Když bylo v poválečných letech v tehdejším Československu zásobování potravinami takové, jaké bylo, vyhodnotil situaci dělnický prezident Antonín Zápotocký slovy: „Jak může být na trhu dostatek zeleniny, když naše hospodyňky sází na zahrádce raději růžičky, než mrkvičku.“
Což o to, hospodyňky by mrkvičku sázely rády, ale semínek nebylo. To ovšem pan prezident nejspíše netušil. Byl již příliš vzdálen od mas „dělníků a pracující inteligence“, z nichž vzešel, i od jejich problémů. To se zákonitě stává v každé době a známe to i nyní. Není to nic překvapivého, již Marie Antoinetta údajně prohlásila, že „když lidé nemají chleba, proč nejedí koláče“.
Vraťme se ale k zahrádkám. Později se ze zahradničení a také z chalupaření stal u nás fenomén v ostatní části Evropy nevídaný a pan prezident Zápotocký by to jistě ocenil. Vzpomínám si, jak mne v mládí na zahradě mých rodičů zajímalo pouze to, co dozrává, a trávník mi byl jen vhodným místem k opalování. Občas jsem sice něco vyplela, i listí na podzim pohrabala, ale jen nepravidelně a v záchvatu náhlé potřeby udělat něco užitečného.
Když se maminka chtěla pochlubit tím, že už vyrážejí první ředkvičky, kedlubničky, kapustičky a, ano, i ta mrkvička, obvykle jsem ze sebe nevydala nic víc, než pouhé „hm“, jak se sluší na typického puberťáka, a v rané dospělosti jsem již dokázala říci téměř zdvořile „mhm“. A jen tak mimochodem – i na ty růžičky došlo. Maminka jich měla bohatou sbírku. Asi je měla nejraději, nevím, už není koho se ptát.
Byly to právě květiny, se kterými u mne nakonec uspěla. Místo „hm“ nebo „mhm“ jsem říkala spíše „jé“, případně i „jéé“. Nezůstalo ale jen u růží, její zahrada kvetla celou sezónu. Vzpomínám si také na jednu příhodu z minulosti. Vedoucí provozu, kde maminka pracovala, odjel (v pracovní době, kdy jindy) do vzdáleného zahradnictví pro klematisy. Poprosila ho proto, aby jí také jeden přivezl. Prožila pak hořké zklamání, když ten člověk vybral ze všech rostlin jeden téměř odumírající kořínek a podal jí ho. No, a pak se to stalo. Pan šéf měl hezké, nicméně běžné fialové exempláře, ale přes náš plot se bujně dral klematis s nádhernými obrovskými bílými květy připomínajícími spíš orchideje.
Co naplat. K zahrádce inklinují lidé řekněme spíše dospělí. Ano, k zahradničení je třeba dospět. Když jsem se nedávno zmínila své poněkud ezotericky zaměřené přítelkyni, že mi práce na zahradě dělá dobře, poznamenala k tomu, že do země odevzdávám to špatné, co mne tíží, a naopak z ní čerpám sílu. Může to tak být. Ale za sebe musím dodat i to, že s přibývajícím věkem člověk podvědomě cítí, jak k té zemi má stále blíže – prostě prach jsem a v prach se obrátím.