Médii proběhla bez většího povšimnutí alarmující zpráva, že každý den ztrácí naše zem šestnáct komunistů. A všechny to nechává v klidu?
Zatímco úbytek žiraf v oblasti Súdánu, tygra usurijského v Rusku a Číně, případně pachníka hnědého v oblasti slezské pánve vyvolává ve všech soucitných lidech bouřlivé emoce se snahou okamžitě vyrazit na pomoc, zpráva o tom, že naše kdysi dominantní strana s pokrokovou ideologií hyne na úbytek členů, je umístěna jako bezvýznamná mimo hlavní stranu (vlevo dole, aby se to nepletlo).
Je to svým způsobem skandální. Ti, co vedli naši zem od desíti k pěti téměř celou polovinu 20. století a zanechali hlubokou brázdu nejen v pohraničním pásmu, ale i v myslích většiny národa, ti, co neochvějně střežili odkaz velkého Října a v orgastickém hnutí mysli citovali myšlenky Vladimíra Uljanova, Josifa Džugašviliho a v neposlední řadě nábožně poslouchali skvělou rétoriku Milouše Jakeše v Červeném Hrádku, ti, co lnuli láskou k Sovětskému svazu více než matka k nemluvňátku, tak všichni tito skvělí jedinci jsou náhle zapomenuti, jejich skonu nikdo neželí a dříve procítěný Pochod padlých revolucionářů už v krematoriích nezní ani z vinylových desek.
Jak hanebně se národ český staví ke svým tradicím. Vždyť ještě jsou přeci pamětníci, kteří pochodovali za každého počasí na 1. máje před tribunami plných těchto lidí zvláštního ražení a bez ohledu na tíhu nesli transparenty s odhodlanými přísliby ještě větších výnosů cukrovky, větších výkovků v továrnách a důraznějších hrozeb vrahům v vólstrýtu. Tito pamětníci dobře vědí, že po skončení tohoto vpravdě existenčního pochodu byly zcela výjimečně k mání mandarinky či v pozdějších letech rolička Harmasanu či naprosto nedostatkový paklík dámských vložek.
Toto všechno, co dělalo život plnějším a krásnějším a co by bez komunistů nikdy nebylo, je spláchnuto v nezájmu dneška. Soudruh, který statečně střežil hraniční pásmo či aspoň k stáru byl užitečný tím, že sledoval pivní řeči v hospodě, aby případné pomýlené soudruhy předal do laskavé převýchovy do speciálních ústavů, je zapomenut, jeho dílo, mající čáku přetrvat na věčné časy a nikdy jinak, je v lepším případě vaporizováno, v horším mu mláceno o hlavu. A že se soudruh tolik nadřel a naschůzoval, aby ten svět byl o kousek krásnější, aby socialistický občan z toho ráje neutíkal a nenechal se omámit mamonem spotřeby v kapitalistickém pekle.
Zatímco hnutí Greenpeace je schopno pro záchranu jediné kosatky jít do čelního střetu s rybářskou lobby, pro záchranu lesa se sličné děvy připoutávají ke kmenům pralesa a ne nepodobné mýtické Šárce slibují dřevorubcům jiná potěšení místo tupého kácení, tak pro staré soudruhy nedělá nikdo vůbec nic. Dokonce je naše zvrhlá společnost už ani nevolí do teplých lavic u parlamentních korýtek a má pro jejich činnost jen slova pohrdání a hromadně je posílá do... no...víte kam.
Je to škoda. Víme dobře, že i přes vymýcení černých neštovic - infekční zhouby - z planety Země, jsou viry této nemoci uchovávány ve speciálních laboratořích. Totéž se týká antraxu a dalších podobných agens. Pokud včas nezasáhneme, tak v brzké době nenávratně zmizí z naší planety poslední soudruh a už nikdy nikdo nebude moci vyslechnout autentické líčení o boji s třídním nepřítelem, nikdo nepocítí onu gottwaldovskou touhu kroutit bližnímu krkem a nikdo už nenapíše nějakou pěknou petici za to, aby byla psovi poskytnuta psí smrt.
Mysleme na to a dělejme něco. Biologické hodiny tikají neúprosně. Nebo že by už opravdu vzplála poslední pitva?
Převzato z blogu Tomáš Vodvářka se souhlasem autora