Původně jsem si chtěla postěžovat na Národní knihovnu, kam chodím ráda. Ráda sedám ve velké studovně a hledám v knihách citáty, které potřebuju do různých překladů, a dřív jsem ráda chodila i do studovny časopisů, kde mi vždycky poradili. Teď se to ale s přestavbami knihovny nějak pokazilo. Chodby jsou zavřené, spousta věcí je jinde a orientovat se v časopiseckém internetovém systému knihovny je stejný problém jako koupit si přes internet jízdenku na vlak Českých drah. Něco nejde vůbec a to, co jde, je nesmyslně složité. Škoda přeškoda že tu neexistuje nějaká velká nestátní knihovna, asi bych začala chodit tam, jako jezdím vlakem se soukromými dopravci: ti totiž mají webové jízdenky jednoduše dostupné a dají se jedním kliknutím vrátit, když se člověk rozhodne, že nikam nepojede. Třeba by i taková soukromá knihovna počítala s tím, že si časopisy nechce objednat člověk, který umí programovat a zná všemožné fígle, ale čtenář, který v těch časopisech potřebuje něco najít a nemá zájem se potýkat se složitými systémy. Nejlepší by samozřejmě bylo, kdyby měla Národní knihovna zájem vyjít vstříc i čtenářům, kteří nejsou zrovna programátoři... Třeba by pro to mohl mít pochopení nový ředitel? Byl přece vězeňským kaplanem, měl by tedy mít jisté pochopení pro jiné lidi i jistou vstřícnost. Nebudu se ani zamýšlet nad tím, proč ředitelem knihovny není knihovník – nejspíš je naivní má představa, že by měl instituci řídit ten, kdo dobře rozumí tomu, čím se zabývá. Nejspíš má ředitel Národní knihovny rozumět účtům, objednávkám a výběrovým řízením, a ne napravovat zbytečně složitý systém Kramerius.

Z těchto spíš neveselých úvah mě vyrušil mail: jeden polský historik se ptal, zda mu nemohu zprostředkovat kontakt s Elou Ledererovou. Zamyslela jsem se: jak se jen jmenuje ta vesnice, kde Ela pobývá a na jejíž název si nikdy nemohu vzpomenout? Mimoděk jsem pustila rádio. A zjistila jsem, že by mi ten název nebyl nic platný, protože Ela v sobotu umřela někde v Německu, takže mé vágní představy o tom, jak za ní s tím Polákem pojedu do středních Čech, beznadějně padly. A zase, jako pokaždé, když někdo milý umře, mi přišlo líto, že jsem za ní nezašla, dokud byl ještě čas.

Vzpomněla jsem si na příhodu, která mi připadala komická: Ela Ledererová kdysi tlumočila v Karlových Varech, myslím, bezpečnostním důstojníkům a tu přišlo z Prahy varování, že je politicky nevhodná, a tak ji z těch Varů vezli úplně prázdným policejním autobusem do Prahy. Odkud já to vím? Vyprávěla mi to? Vyprávěl mi to někdo jiný? Zdá se mi, že jsem to někde četla nebo překládala. Kdybych byla doma, nakoukla bych do knížek a do počítače a někde bych jistě našla, jak to přesně bylo. Jenže nejsem doma, jsem v krásné polské Vratislavi a stejně už musím toho psaní nechat: musím totiž jít koupit Sněhurce pár trpaslíků, kterými tohle město vyniká nade všechna jiná.

LN, 2.6.2017