Všichni píšou a mluví o volbách a není divu, ale mám nějak pocit, že už bylo všechno řečeno, dokonce že bylo řečeno mnohem víc, než bylo potřeba. A přitom na mne z kalendáře pomrkává, že 27. leden je den, jemuž bych ráda věnovala pozornost z jiného důvodu, než jsou volby. Jednak je to den, kdy v roce 1996 zemřela první dáma svobodného Československa, a zároveň Mezinárodní den památky obětí holokaustu (sice se skoro všude píše „holocaustu“, ale to slovo je z řečtiny a není důvod je zapisovat v anglickém přepisu).

Vzpomínám na Olgu Havlovou s láskou a obdivem, mimo jiné proto, jak důstojně a skvěle se vyrovnala s rolí první dámy, o niž věru nestála. Nebyla v žádném případě jen „stínem“ svého manžela, byla to samostatná, aktivní a energická osoba, mimo jiné v dobách komunismu inspirátorka a jedna z tažných sil Videojournalu (a mnoha jiných výtečných podniků). Byla jsem zvědavá, jak naloží s rolí manželky prezidenta – a poradila si vynikajícím způsobem. Její Výbor dobré vůle, který funguje dodnes a má se k světu, je ctěná charitativní organizace. Srovnávat Olgu s jejími následnicemi ve funkci první dámy je těžké – rozhodně by se nestala velvyslankyní a myšlenka, že by na tankodromu v Milovicích uspořádala střeleckou soutěž „Bezpečí v rukách žen“, jak to udělala 12. září 2016 manželka Miloše Zemana, je zcela absurdní. Dodnes mi naskakuje husí kůže při vzpomínce na političky soutěžící ve střelbě…

Když Olga zemřela, stály na Hradčanském náměstí několikahodinové fronty lidí, kteří se s ní chtěli rozloučit a vzdát jí poctu, ačkoliv mrzlo, až praštělo. Stojí jistě za úvahu, co se to s naší společností stalo, jak a proč se tak změnila. Miloš Zeman aktivitu své manželky komentoval slovy, že ho „ochrání před teroristy“. Těmi se ovšem, jak víme, naše země zrovna nehemží.

Při pojmu „oběti holokaustu“ mi nenaskočí v mysli představa plynových komor a dalších zvěrstev, ale Evianská konference, která se konala na břehu Ženevského jezera v červenci 1938, taky už to bude osmdesát let. Představitelé šestnácti států (pozvaní z dalších šestnácti států nepřijeli, aby nedráždili Hitlera) na ní jednali o přijímání židovských uprchlíků z Německa a Rakouska. V té době jich bloudilo Evropou už přes 200 tisíc. Jediný stát, který projevil ochotu pronásledovaným Židům pomoci, byla Dominikánská republika. Ta v Evianu nabídla, že přijme až 100 tisíc Židů. Její zástupce však nedodal, že jen málokdo z nešťastníků pronásledovaných nacisty bude moci splnit více než náročné vstupní podmínky. Dopadlo to tak, že do Dominikánské republiky přijelo osm set židovských uprchlíků. Kdyby byly tehdy ony státy vstřícnější, mohlo být obětí holokaustu méně. Kdyby… Možná bychom měli trochu popřemýšlet i nad tím, jak pohodlným klackem se v rukou řady politiků a rádobypolitiků stala „hrozba teroristů“ rekrutujících se z řad muslimských uprchlíků.

LN, 26.1.2018