Okolnosti mě nutí, abych volně navázal na poslední glosu o placení kartou. Ty okolnosti, to konkrétně je ten silný vítr, který zasáhl celou zemi a nevynechal ani naši obec Zvole. V uragánu jsem se zastavil v naší samoobsluze na návsi. Při krátké cestě z auta do dveří obchodu jsem si vzpomněl na příběh z čítanky pro druhou třídu, psal se rok 1953. Vyprávěl o uvědomělé gruzínské holčičce, která šla ve vichřici pěšky do školy a aby ji vítr neodfoukl, popadla veliký kámen a tiskla ho na hrdinné hrudi, až se takto dopotácela ke zdroji vědění. Se mnou to nebylo zdaleka tak dramatické. Vešel jsem do obchodu vzpřímen a do košíku dal půl bochníku chleba, dva balíčky sýru Niva a ještě pár drobností. S nákupem jsem se postavil do fronty u kasy, v ruce třímal telefon, rád platím telefonem, a čekal, až na mě přijde řada.

Vtom zhaslo světlo. Světlo, tudíž i zdechla kasa a platební terminál.

„Kdo má hotovost, může zaplatit vzadu!“ volala do šera paní vedoucí. Oni tam totiž mají ve skladu ještě jednu kasu, něco jako počítač, ústřední mozek krámu, a ten je připojen na akumulátor. Říká se tomu úpéeska, ajťáci vědí, o čem mluvím. Měl jsem hotovost, jenže ve šrajtofli a tu jsem nechal venku zamčenou v autě. To jsem na tom byl ještě dobře, ostatní zákazníci s výjimkou snad jednoho, dvou měli jenom kartu a jali se bědovat.

„Rychle, dejte to sem,“ vynořila se z přítmí prodavačka a popadla můj košík. Vyběhl jsem z krámu, vítr mě neodfoukl, vrátil jsem se včas s hotovostí. V hlavě jsem ale už neměl vzpomínku na gruzínskou holčičku. Táhly se tam jiné vzpomínky na dobu, kdy jsem chodil do druhé třídy. Tehdy elektrika zhasínala tu a tam, neočekávaně a hodně často. Každá domácnost byla tehdy vybavena petrolejkou a v hospodách jich měli rozvěšené celé baterie. Na to jsem vzpomínal a když jsem se pak prodíral ke kase bědujícím zástupem zákazníků bez hotovosti, říkal jsem si v duchu: tohle je ukázka. Tohle nás čeká. Je to nástřel budoucnosti. Teď nesvítí, protože moc fouká, ale ona bude tma, až přestane foukat.

Takže jsem se před vámi odhalil jako škarohlíd. Ale nejsem v té prognóze sám. Tuhle jsem byl v sousední vsi v drogrrii, má tam výdejní místo Zásilkovna. Vydali mi balíček, jdu ven – a hned u vchodu, na nápadném místě, aktuální nabídka: sada knotů do petrolejky. Ano, je to vzpomínka na budoucnost v celé své drsné realitě.