Neplaťte za řvoucí televizní reklamu!

Většina z nás už jich má dost a konečně se proti nim začínáme masově bouřit. Proti neskutečně hlasitým televizním reklamám. Ale je nám to houby platné. Prý by se musel změnit nějaký zákon. A jak známe rychlost našich poslanců, tak se toho hned tak nedočkáme.

Příšerně zvýšená hlučnost reklamních šotů představuje v první řadě zákeřný útok na naše zdraví. Dokonce bych se byl ochoten vsadit, že už má řadu lidských obětí na svědomí. Mohl jsem mezi ně patřit i já. Ve svých pětašedesáti letech už se mi občas stane, že při sledování televizního programu na své židli (ne v křesle) takzvaně "klimbnu". Jednou se začátek reklamních šotů náhodou strefil přesně do tohoto okamžiku. Probral jsem se vyděšen leže na podlaze a vůbec jsem nevěděl, co se děje. V tu chvíli jsem byl naprosto dezorientován. Vidíte, to dokáže hluk. Kdybych byl těžký kardiak, mohla by mne takováto hrůza i zabít.

Neočekávaný, někdy i trvalý silný hluk je již dlouhou dobu v některých zemích používán jako nelegální forma mučení vězňů. Tady nás, blbce, kteří se ještě díváme na televizi, denodenně mnohokrát mučí televizní stanice, ale nikomu z odpovědných úředníků ani politiků to nevadí. Jedinou naší nadějí je skutečnost, že se o opětovné ztišení reklam zasadí sami inzerenti, kteří za vysílání reklamních spotů platí.

Dokud měly reklamní bloky přiměřenou zvukovou úroveň, jen jsem se na obrazovku přestal dívat. Pokud jsem nepotřeboval vykonat žádnou fyzickou potřebu či zajistit si dávku nějakých dobrůtek, zůstal jsem v místnosti. A tak si dodnes pamatuji, co by kupovaly kočky, jakou melodii používá reklama na přípravek, bez jehož použití všechny pračky na světě hned zítra vyhoří, o kolik procent přesně bych si prodloužil své řasy nějakým rejžákem na oči, něco o svobodě pro nosy – a takhle bych mohl ještě dlouho pokračovat. A to přesto, že jsem zásadním odpůrcem reklamy a snažím se nikdy podle ní neřídit. Jó, ale s tou dřívější reklamou jsem dopadl stejně, jako kdybych pasivně kouřil. Byl jsem prostě řadovým pasivním příjemcem televizní reklamy.

Nyní mám na svém domáckém oblečení nízko u pasu připevněno pouzdro s ovladačem. Moje reakce jsou již naprosto skvělé. Dokážu ho tasit rychleji než Limonádový Joe své Smith&Wessony. Zmáčknu knoflík MUTE – a nastane ticho. Proč bych měl totiž úroveň hladiny zvuku přelaďovat, když po skončení reklamního bloku bych zase běžnou úroveň zvuku neslyšel. Takže už nejsem ani pasivním příjemcem televizní reklamy. Jen občas šlehnu okem na obrazovku, zda mám ještě volno. Jak se mnou sledovaný program znovu rozběhne odblokuji tlačítko vypínající zvuk a pokračuji ve sledování pořadu.

Pokud se nás tak chová většina, měli bychom o tom dát inzerentům vědět. Protože díky nesnesitelné úrovni hlasitosti a naší reakci na to se reálná sledovanost reklamy výrazně snížila. Žádné přístroje to však platícím inzerentům nesdělují, protože televizor je zapnutý, program na něm běží a vypnutí zvuku peoplemetry dosud nezaznamenávají.

Takže vážení televizní inzerenti: Řvoucí reklamní bloky vaše společnosti připravují o značné peníze, nás o nervy, případně i o životy. Tak s tím ve vlastním, současně i našem, tedy diváckém, zájmu sami něco udělejte. Nenechte se už dál televizními stanicemi okrádat. A my, blbci, televizní diváci a současně i reklamožrouti, vám za to ještě pěkně poděkujeme!